close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Z trochu jinejch poměrů

24. ledna 2011 v 20:32 | Bella |  MAP
Uhm. Něco úplně jiného, netradičního a divného :D Za nápad vděčím Garou-tan a jejímu Deníku prostituta. Ale jistě naznáte, že je to o něčem zcela jiném :) Mimojiné jsem si taky vzpomněla na Brokeback mountain a říkala si - co kdyby se Siri jednou nešel utěšovat za holkama? No :D Nechtěla jsem rpozrazovat postavy, ale jednak je to díky rubriky jasné, druhak by to bylo jasné i tak :D Ale samozřejmě máte volnost, představte si tam koho chcete :D Nakonec to asi rozdělím na víc částí. Uvidíme, jak dlouhé to bude :)



Zase další den jako každý jiný. Příjdou, zaplatí si a zas jdou. Tváře si většinou nepamatuju. Míhaj se mi. Jsou to jen zákazníci. Nikdo důležitý. Dělám všechny, bez rozdílu. Beru, co se dá. Mám na vybranou? Kdybych nebyl tak zoufale na mizině, tak možná jo. Ale to bych asi ani nebyl tady. Dovedu si představit hromadu příjemnějších povolání. Každej den mě kradou o tělo. A duše, ta kdesi spí. Kdyby se probrala tam, kde teď jsem, asi by se nestačila divit.
A přitom, bylo to zrovna včera, se stalo něco, co jí lehce probralo z její otupělosti.
Vlastně to byl spíš někdo. Byl to muž, ale s tím bych neměl problém. Musím říct, prostě jsem si zvyk. Jsou takoví. Většinou nemaj s kým, tak přijdou sem. Nešťastný, ztracený existence. Nezávidím jim. Ale můj život asi taky není záviděníhodnej. Tenhle byl ale jinej. Byl zoufalej, ale jinak než ti ostatní. Nevypadal, že by sem přišel, protože nikoho neměl. Spíš aby zapomněl.
Poznal jsem, že je jinej hned jak vešel. Nejen, že to nebyl někdo, kdo si sem jde jen užít, ale bylo v tom i něco víc. Kouzlo osobnosti? Chtě nechtě jsem ho musel obdivovat. Jemně aristokratické rysy, ostře řezaná brada, závoj dlouhých černých pramenů, co mu spadal do čela a zakrýval ocelově modré oči, ve kterých tonul smutek a snad vina? Byly trochu zapadlé a v jeho bledé tváři působily dost temně. Vyhýbal jsem se jeho pohledu. Bál jsem se, že se v těch hlubinách utopím.
Měl na sobě bílou košili. Když si postupně rozepínal knoflíky (všimnul jsem si, že někde uprostřed mu jeden chybí), odhalil dokonale tvarovanou hruď stejně bledou jako tvář vypadajíc, jakoby ji vytesal antický umělec. Dlouho jsem tady na nikom neviděl košili (a taky tak hezký tělo, samozřejmě). Taky sem chodí kdoví kdo. Není to pravidlo, ale většinou chlápci ve středních letech, ztroskotanci, co uprchli ze svýho nešťastnýho manželství. Jo, občas mi i něco řeknou. Ale jen výjimečně. Ale na tu spoustu jmen, co mi přisoudili, jsem si zvykl. I na to zacházení. Nejsme pro ně nic než kus hadru. Prostředek k vlastnímu uspokojení. I v tomto byl jiný. Nechal mě, ať si dělám, co chci, nevyžadoval nic konkrétního. Chtěl jsem ho dostatečně uspokojit. Jistě, je to má práce, ale bylo v tom něco víc. Chtěl jsem ho potěšit. Překvapeně jsem zjistil, že je mi ho líto. Vypadal tak zlomeně. Byl tak pasivní. Působil děsně mrtvě.
Za celou dobu málem nepromluvil. Nezachytil jsem barvu jeho hlasu. Zůstal mi jen ten pocit. Jak když kňučí zbitej pes. V jednu chvíli jsem měl dojem, že vydechl něčí jméno. Ale moje to nebylo. Neznaj moje jména. Nikdo.
Bylo to poprvý, co jsem někoho z nich nemohl dostat z hlavy..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama