Vím, že je to opožděně. Co už. Není to optimistický..
Jeho nesmělý dech se srážel na skle vymalovaném jinovatkou. Skrýval v sobě nevyřčená slova. Pálila jeho hruď už tak dlouho. A rozpouštěla jinovatku. Stékající kapky byly jako slzy. Odvrátil se a zapálil svíčky. Posadil se na parapet. Jako vždycky. A jako vždycky přemýšlel, jaké by to bylo spustit se do těch temných hlubin. Jaké by to bylo padat. Letět.
Chtěl jsem umět lítat jako ty!
Aniž to věděli měli se Siriem stejnou zálibu. V hlubinách. Siria fascinovaly temnomodré hloubky jezera. Remy vodu nesášel.
Topíme se v hlubině pohledu.
Kolik se toho dalo přečíst v očích! Často tam našel i to, co mělo zůstat skryto. I to, co najít nechtěl. Sirius tam naopak často našel i to, co tam nebylo.
Shoříme!
Zamyšleně prsty chytal plamínek svíčky. Nepálil. Měl k ohni respekt, ale stejně si s ním rád zahrával. I když se ho bál. Bylo to podobné jako se Siriovým ohněm. Když vzplanul, byl nebezpečný. A proto ten žár chtíče musel občas zmrazit. Jenže častěji to dopadalo tak, že Siriova vřelost zvolna rozpouštěla ostny jeho ledové koruny, kterou obemkl své srdce.
Můj horký dech rozpouštěl ten led na tvých rtech.
Remus byl mučedník. Vždycky. I jeho srdce mělo trnovou korunu. A On to věděl. Dokázal jeho srdce sevřít tak, že to bolelo. Ale nějakým způsobem s ním dokázal i jemně balancovat na dlani. Měl nad ním moc. A věděli to oba.
Příteli, držíš v ruce moje sny, tak je příliš netiskni - ony by zemřely.
Byl bezmocnej a Siriovi se to líbilo. Měl rád všechny jeho tváře. Podle něho byl pořád roztomilej. Obzvlášť, když se červenal - a bylo mu jedno, jestli rozpaky, nebo se zrovna vztekal. Taky mu to slušelo, když spal, když četl, když si nevěděl rady, když mu na hlavu spadlo jmelí... Jediný, co mu neslušelo - když brečel do polštáře. To byl pak bezmocnej on. A zlý sny míval Remy často. A ještě když ležel na ošetřovně. Měl strach a to byla naštěstí všechna roztomilost vedlejší. Zjevně alespoň trochu zdravýho rozumu pobral.
Zhasnul svíčku a pozoroval hypnotizující kouř. Měl ho rád. Prý se z kouře dalo věštit. Bude tenhle rok lepší, než předchozí? Pochyboval. Ještě teď ho svrběla pořezaná ruka - na obědě rozbil mísu s punčem. Ale střepy přece nosej štěstí, Moony! a Jak na Nový rok, tak po celý rok! Jestli to měla být útěcha, tak výsledný dojem pokazil tím, že se na večer Nového roku sebral a odešel ke Třem košťatům strávit čas s medovinou, máslovým ležákem, ohnivou whisky a..Sandrou..
"Šťastný nový rok," odtušil Moony trpce a zhasil všechny svíce.

"Chtěl jsem umět lítat jako ty!"
- připomnělo mi to mě, akorát nevím, ve srovnání s kým.. Jako by to bylo dávno a já už to zapomněla.. (nedávno jsem slyšela, že mozek dokáže zahájit "psychickou obranu" a vytěsnit zlé vzpomínky, zážitky - aspoň ty nejhorší, em.. No..)
"Kolik se toho dalo přečíst v očích! Často tam našel i to, co mělo zůstat skryto. I to, co najít nechtěl."
V očích se dá utopit stejně jako ve snech..
"Příteli, držíš v ruce moje sny, tak je příliš netiskni - ony by zemřely."
Připomnělo mi to citát "Rozložil jsem ti pod nohy své sny, tak našlapuj měkce, neboť šlapeš po mých snech.."
"Ještě teď ho svrběla pořezaná ruka - na obědě rozbil mísu s punčem." - není to "incident" z tvého života...?
Uh..