Dobře, omlouvám se, že jsem použila právě psy.. Depresi neporučíte. Varování: obsahuje brutalitu a další témata, co bych označila minimálně 15+
"Ty hloupá! Myslela sis, že můžeš mít vlastní život?"
Odpovědí jí byl vzdorovitý pohled.
"Ach, pošetilé dítě! Nám nic takového neřísluší!"
Velká krémově bílá fenka sklopila své vzdorovité oči.
"Jsme otroky svých pánů, jsme tu, abychom je potěšily, snašíme jejich rozmary, doprovázíme je..."
Už zase začínánala..
"Máš v sobě příliš vlčí krve. Vážně, nechápu, proč pán nenechal tvou matku utratit, když se zčuchla s tím vlkem. Vždycky jsem věděla, že to nebude dělat dobrotu. Jsi příliš divoká. Tenhle život vůbec není pro tebe. Měla jsi být psem a zařadit se mezi lovce..."
Nenáviděla ji za tyhle řeči. Ale zároveň ji obdivovala. Tolik toho věděla! Měla přehled. Uměla se vyznat v životě, jenž žila, a bya s ním smířená. To ona ne. Nerozumněla ani sama sobě. Hluboko v ní bylo jakési volání, jakási posedlost, co jí nedala spát. Nedokázala se tomu ubránit. Volalo ji to pryč. Do lesů.
"Posloucháš mě vůbec? Ach děvče, ty jsi ztracený případ..."
Snášet všechny rozmary pánů znamenalo trpět ty jejich šílené oblečky, co na ně navlékali, mašle v srsti, posezení u čaje s lordstvem, pózování pro portréty, vyjížďky v kočárech a všemožné další nechutné vymyšlenosti, které sloužily pro pobavení panstva a které by dozajista brzy zabily to zvíře v ní. Ovšem, jak měla brzo zjistit, znamenalo to také, že je pán občas předhodí svým psům.
Byla zděšená. Byla příliš mladá. Lissie s tím neměla problém. Nechala se očichávat psy a laškovně na ně vrhala pohledy, když se před nimi rozvalovala.
"Podvol se," říkala jí.
Tiskla se k podlaze, ocas pod sebou, uši stažené, zuby vyceněné, oči vytřeštěné. Chňapla po nich, kdykoli se přiblížili.
Byla to banda uslintaných, nemytých divokých lovců. Zabijáků. Dech jim páchl po krvi. Byl horký a vzrušený a jí se zvedal žaludek. Vrhali se k ní ze všech stran, ňafali, kousali do ní, posktrkovali jí čenichy, šlapali přes ni a všemožně se snažili na ni dostat. Nevěděla, který to byl, jehož tlapy ji nelítostně sevřely kolem hrudníku, čí drápy se jí zarly do boků, čí dech cítila v zátylku.
Zavřela oči a chtěla umřít. Slyšela jen jako ve vzdálené ozvěně ňafání těch banditů všude okolo, slyšela kňučení Lissie. Nabízeli je. Nabízeli je jako kus hadru. Nabízeli je všem. Tohle nebyl život. Slzy, které nedokázala vyplakat, jí stékaly do kožichu, řev, který neuměla vydat, rozezněl síň.
Nevěděla, který to byl, kdo do ní bezsoucitně pronikl, čí prudké přírazy jí rozechvěly tělo.
Ještě dlouho tam ležela a ztěžka dýchala. S jedinou myšlenkou: smrt, to je osvobození. Přála si, aby to byl jen sen. Aby ta bolest byla jen sen. Přála si se probudit. Nakonec usnula a zdálo se jí o lese.
"Jaktože nemůže mít štěňata?! Co je to za hloupost? Jak je to možné?!"
"Prosím o odpuštění pane.. Je ještě mladá, možná..."
"Ven! Přiveďte mi ji! Říkám, přiveďte toho bastarda!"
Dotáhli ji před jejího pána. Ten právě s hlasitým cvaknutím složil pušku a namířil na její hlavu.
"Měl jsem to udělat už dávno, když jsem tvoji matku dotáhl z lesa."
Ve tváři se mu usadil hrozivý úšklebek.
"Fenu, která mi nedá štěňata jedoduše nemůžu potřebovat.."
Věděla, že zemře. Ještě než vystřelil, něco se v ní probudilo. Vyskočila, převala obojek, takže se sluhou, který držel konec jejího vodítka to hodilo na zem, a než si to kdo stačil uvědomit, visela pánovi na hrdle. Stiskla. Zabila. Stala se bestií. Zabijákem. Zabijákem lidí.
