close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Příští stanice je peklo, i když slíbenej byl ráj

30. prosince 2010 v 1:35 | Bella |  MAP
Není to nic jinýho než deprese.. S/R Je to songfic, ale trochu netradiční - písničky od Landy (300 z místa, Krvavá parta, Motýlek, Vltava, 1938, Padám hloub). Hlavní část tvoří Padám hloub, to je ovšem až na konci a vypadá to jak normální songfic. Z ostatních jsou vytržené jen věty nebo kousky a na ty přímo reaguju, nebo jim je vkládám do úst. Však uvidíte..


Zlost a rozkousanej ret
nahmatal krabičku cigaret.
Poprvé a na vždy už se vzdal.
Dneska naposledy rovně stál.

Hádka. Už zase. A proč? Kvůli pitomostem! Jak jinak. Vždycky to byla nějaká malichernost. Nedorozumění. Byli jsme naježení jako dikobrazové. Stačilo málo. Pes a vlk. Nestálý povahy. Často jsme si vjeli do kožichu. Moonymu stáli zlostné slzy v očích, kousal si rty, jak se usilovně ovládal, aby nevybuchl. Sirius sáhl po krabičce cigaret. A Moony byl pokaždé ten, kdo uhnul. Byl příliš tvrdohlavý, aby se omluvil. Ale nechal se Siriem ukonejšit do vlídnější nálady. Nechal si toho líbit až příliš. Uhnul Siriovým požadavkům. A uhnul znova. A někdy litoval..

Totiž muž sám sobě neodpouští.

Nejde to skousnout, jen tak tiše stát,
bez náznaku obrany nechat se fackovat.

Ne, někdy už to prostě nešlo. A Moony se vzepřel a rozdával rány. A odpovědí mu byl Siriuv ukřivděný, neskutečně bolestný a zraněný výraz. Nenáviděl se za to, co mu dělal. Ale on byl divoká šelma. Potřeboval svobodu. Nechtěl a nemohl se nechat spoutat. Musel pochopit. Pravidla hry. Nesnášel je. Každej na něco hrál. Lidi tak málokdy byli upřímný.

Pro slzy už skoro nevidí.

***

Hluboká voda mi odpověď nedá,
pořád se ztrácím a pořád hledám.

Pořádně nevím, kdo jsem. A ztrácím i tebe. Svůj sen. Moony, já vím, že jsem náročnej. A že tvůj svět je plnej šedi. Ale kdybys mě pustil blíž.. Víš, možná by bylo líp. Zase stojím u toho prokletýho jezera. A zírám do jeho hlubin. Jsou tak konejšivý. Utopit svůj pohled. A sebe! Tak lákavý. Vznášet se ve vodě a už nic necítit. Moony, já vím, že máš starosti, jenže já je mám taky.

Všechno chci vidět tak jasně, jako by byl den.

Chci vědět. Mít jistoty. Vidět. Teď hned! Voda je tak průzračná. Na co čekat? Život je šmejd. Osud nás tu nenechá jen tak stát a rozhlížet se. Ber nebo nech být. Převálcují tě. Moony, ty nedovedeš přežít v životě. Vždyť jsi pořád hlavou v oblacích. Realita není pro vlky. Rozbila by je.

Sám sobě lhářem jsem utopil svůj sen.

Topím tvůj obraz někde pod hladinou. A já se topím s tebou. Říkal jsem ti to - my nemáme budoucnost. Moony, nemá to význam. Byl to jen sen. Krásnej sen, co jsme spolu snili noc co noc. Sen, co je moc hezkej na to, aby byl realitou..

Příští stanice je peklo, i když slíbený byl ráj.

Ještě se stavím, dřív, než se rozední
přišeptat do snu: Nashledanou

Nechtěj myslet hlavou.

Neboj se, už tě nechci trápit.
Možná to tak bude lepší.

. . .

Tak a teď proberem to, co mě nechceš říct,
ale myslím si, že už to chápu..

Když se objevil po takové době na mém prahu, s tím, jestli by tu nemohl zůstat, že ho poslal Brumbál, došel mi dech. A ještě dlouho jsem ho nemohl pochytit. Moc jsme nemluvili. Minulost trčela mezi náma jako neprostupná hradba. Oba jsme toho měli dost za sebou. Už jsme se nemohli vrátit tam, kde jsme jednou byli. Budoucnost nebyla naše. Byli jsme jako vojáci, co přežili válku. Jako bychom už dávno měli být mrtví. Jen stín Siriovy bývalé hrdosti, jen stín mé bývalé neústupnosti.. A ty jeho prázdné oči. Ublížené. Zlomené. Zničené. Tolik jsem je nenáviděl, když jsem byl jejich příčinou. Tolik jsem se jich teď bál. Sirius v noci řval. Nechtěl jsem ho budit, nechtěl jsem, aby to věděl. Aby věděl, že jsem u něj celou noc seděl. Že jsem měl starost. Musel jsem se s tím smířit. Za těma mrtvýma očima už to nebyl on. Sirius Black zemřel před dvanácti lety.

Lásko, lásko budeme se bát.
Řítit se nocí jako tolikrát.
Hlava se mi z toho točí,
proč ti tečou slzy z očí?

***

Jenom jedna desetina nekonečný vteřiny
dělí moje myšlenky od zatajený hlubiny
jeden malej okamžik a do prčic Ty spíš
chtěl jsem toho tolik říct a Ty mě neslyšíš
a Ty mě neslyšíš

Po takové době jsem se vrátil. A když jsem stál na jeho prahu, najednou mě ovládl strach. Nedokázal jsem mu pohlednout do očí. Já byl ten, kdo tenkrát zabil jeho sen. A považoval jsem ho za zrádce. A on byl takovou dobu přesvědčen o tom, že jsem zrádce já. Takovou dobu.. V Azkabanu. Vrátit se po tom do normálního života je jako žít ve snu. Z noční můry se dostanete jen do snu. Žádná prudká rána reality. Vše, co bylo předtím tak živé najednou trouchniví. Vše, co vás těšilo, zšedne. Moony taky zšedl. Vlasy měl protkané stříbrem a duši jizvami. Chtěl jsem toho tolik říct, ale nenacházel jsem slova. Mělo toho být tolik řečeno. A to mezi námi viselo. Neodkázal jsem ten závoj odhrnout, ani abych se odvážil dotknout tvé tváře. Ne, nemělo to význam. To mezi náma bylo dávno mrtvý. Spal jsi jako šípková růženka. Hned vedle mě. Nechal jsem si rožnutou lampičku a četl si. Nikdy jsem na tebe nebral ohledy. A uvědomil jsem si to vždy až pozdě. Že jsem to zase zvoral. Najednou jsem věděl, co říct: "Promiň." Jenže tentokrát tě světlo neprobudilo. Ty jsi spal.

Já padám hloub, hvězda na cestu mi svítí
doslova jako blesk se do temnoty řítí
zatím co Ty spíš mi postavili kříž
já padám hloub doslova jako blesk
a Ty mě neslyšíš
a Ty mě neslyšíš

Spal jsi a já propadal záchvatům úzkosti. Bál jsem se tmy. Proto jsem si nechal rožnuto. Ve všech stínech jsem viděl kápě mozkomorů a s nimi přišly i mé strachy. Tvá slabě ozářená tvář vedle mě najednou vypadala tak mrtvě. Když jsem usnul, nebylo to lepší. Realita byla snem. Noční můra se ke mně vrátila ve spánku. Začal jsem se spánku děsit. Dělal jsem cokoliv, jen abych neusnul. Stejně jsem občas usnul - zcela vyčerpán. Věděl jsem, že máš starost. Viděl jsem se jednou v zrcadle. Žádná tvář se snad tolik nezměnila jako moje. Byl jsem si jist, že to, co na mě zírá ze zrcadla, je moje smrt. Ty propadlé oči, vystouplé kosti, černé stíny a ten pohled. Tak mrtvý a prázdný! Vyhýbal jsem se pohledu do zrcadla. Bál jsem se. Už i sebe. I tebe, jak jsi spal. Já vedle tebe pomalu umíral. A ty to nevěděl. Neptal jsi se. Nemluvil. Chtěl jsem vrátit čas. Když jsme se hádali kvůli maličkostem. To mlčení, to prázdné mlčení bylo horší, než cokoliv jiného.

Prázdno se stalo náplní našeho života. Jak absurdní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama