close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Okamžiky štěstí

27. listopadu 2010 v 11:16 | Bella |  Deník
Ňuf,

včera u mě přespávala kamarádka. Dívali jsme se na filmy jako Pokání, Vášeň a cit a Dopisy Julii.. Samé depkoidní filmy.. Většinou o lásce.. A ve dvou případech s nedá-se-říct-dobrým koncem.. Je příšerné ležet vedle někoho a cítit slzy jak vám stékají po tvářích kvůli pocitu samoty.. Vážně ten nejhorší pocit.. I když dovedu si představit případy (lidi), u jakých by to bylo horší - takhle se cítit.. *bolestník* Cítíte se hrozně a ještě provinile, že se tak cítíte a vůbec..proč o tom mluvím..?
Od té doby, co jsme se přestěhovali, jsem se nezvládla podívat do lesa, co máme prakticky hned u domu.. Seděla jsem doma zavřená nad kopci učení.. Za stěhování, za lepší domov, za lepší podmínky učení, za okamžiky štěstí...platíme.. A někteří platí, i když už jsou na dně.. *nesnáším-ten-zasranej-Osud-výraz* Pro jednou nemluvím o sobě, aby bylo jasno.. Jsem zvědavá, jestli tenhle rok přežijem.. Kdybychom alespoň umřeli spolu.. Ehm, uhodli jste - mám hrozně osamělou náladu.. Co už..
Vrátím se k tomu učení: No, jak jsme se stěhovali, chyběla jsem dva dny ve škole. Dva dny, chápete? A nabralo se mi toho tolik, že jsem myslela, že se zblázním.. Hned pondělí - tři písemky.. Zkuste se mezi stěhováním učit a pak si napište písemky, opravdu doporučuju.. Odpoledne jsem šla k babičce, která je po operaci kloubu a je o berlích, tudíž se nemůže ohýbat apod. Uklízela jsem jí a pomáhala.. Učení na další dny padlo - do půlnoci jsem dělala úkoly.. Úterý - byli jsme s taťkou ve městě vyřídit mě nový mobil a tarif a účet v bance. Pak jsem šla na tance - některé kousky mi hrozně jdou a jsem na sebe hrdá, jiné vůbec a dovedu se ztratit i v tom, co už umím.. Přijela jsem pozdě a na zkoušení ze zemáku se vykašlala. Středa ušla - do té doby než jsem přišla o půl čtvrté domů a do půl jedné se učila - na tři písemky ve čtvrtek a na dvě v pátek plus zkoušení ze zeměpisu, které se mi přesunulo. Ve čtvrtek jsem sotva přišla domů (už se stmívalo) a vyrazila jsem do šermu.. Učení v tramvaji mi moc nešlo.. Vrátila jsem se ještě později než z tanců a opět se do půl jedné učila.. Jeden by řekl, že s tím vším učením podle toho budou ty výsledky vypadat. Ráda bych to potvrdila. Vlkužel..
Každopádně, abych se dostala k pointě *rozpačitě přehlédne, co napsala, protože původně o tomhle vůbec nechtěla psát* - jak tu byla kamarádka, v noci začalo sněžit. A ráno bylo bílo. Nechtělo se mi ven, ale musela jsem ji vyprovodit. A když jsem pak už byla venku, dostala jsem náladu se toulat.. Přímo před našim domem je kluziště a skluzavka pro děti - improvizované hřiště. Říkala jsem si - škoda, že tu není houpačka - a je! našla jsem ji.. Je kousek za rohem, takže není vidět.. Krásná dřevěná na železném řetězu.. Klasicky jsou dvě.. Obtiskla jsem na jednu, pokrytou čepičkou sněhu, tlapku a s úsměvem se rozběhla po louce k lesu. Mluvila jsem s ním. "Volal jsi mě, tak přicházím." Začínala se ve mě rozlvat spokojenost - houpačky, louka, les.. A v lese potok.. A kolem potoku cesta.. A za potokem srny! Byly dvě.. Možná matka s mládětem.. Utekly až když jsem byla celkem kousek od nich.. Utekly do svahu a koukaly na mě. A já koukala na ně a brečela dojetím - pocta vidět divokou zvěř, i když srnám se u nás ani tak pořádně nedá říkat.. Ale v ten okamžik.. Šla jsem a hlavou mě znělo "...pod koruny stromů, domů, domů, domů..." Tak dlouho jsem nebyla v lese! Vzpomínala jsem kdy naposledy a s kým.. Skutečně, to bylo naposledy, kdy jsem byla v lese.. Zastesko se mi - ale ne tak bolestivě jako ráno.. Šla jsem dál a došlo mi, že tuhle cestu znám.. "Vracíme se, na místa, která znají naše srdce." Usmívala jsem se. Dojetím. Šla jsem kolem zahrádek - na druhé straně potoka byl les. "Však já se jednou dostanu k tobě na druhou stranu." Vlk se probudil. Po čase. Běžela jsem. Smála a se nahlas.. A byla šťastná, že mám tenhle okamžik jen pro sebe. Přesto jsem byla v pokušení zavolat Vlčici, která by moje nadšení ze sněhu sdílela. Nakonec jsem si to sobecky nechala pro sebe - ale rozhodla jsem se, že zas jednou napíšu sem. Šla jsem dál a pak uslyšela divný zvuk. Bylo to bečení ovcí nebo nějaká divá zvěř? Divé zvěře, se nebojím.. Pak jsem se lekla člověka (chlapa!). Od té doby, co jsem měla ten nepříjemný zážitek v "lese" u nás, tak jsem tam nešla.. Ten člověk byl v zahrádce a věřte nebo ne, byly tam ovce.. A ovčácký pes, co na mě štěkal a zaháněl mě od stáda.. Zvlčelá.. A dvě kočky-možná koťata - černá a mourovatá.. Bolestné vzpomínky.. Šla jsme dál a stále se usmívala.. V zatáčce mě koťata dohnala.. Chtěla se mazil a pošlapala mi kalhoty bahnem, co bylo všude po cestě. Ale já byla poctěna. Dokonce přišla i černá, která byla přesně podle očekávání plašší. Ukazovaly mi cestu. "Tohle jsou vaše místa, co?" Klády přes potok a krásná barva vody v zimě. A mí tišší společníci. Tady už někde bude most na druhou stranu. Už jsem ho viděla. A najednou mi hlavou znělo:" Našla jsi cestu na druhou stranu, je čas na návrat." Ne. Musela jsem si vynahradit ten týden. Koťata už mě nechala jít. Měla jsem vám ten most vyfotit, protože to nedokážu dobře popsat, ale..pokusím se.. Byl úzký, tak, že byste sotval dali dvě nohy vedle sebe. Kovový. A nebyl "plný". Byly to jakoby dvě kolejnice a mezi nimi tenké spojovací linky překřížené tak, že vytvářely za sebou několik písmen X. Vlastně se nedalo pořádně kam stoupnout.. Museli sjte se posunovat opatrně po krajích, protože stoupnout na to překřížení, uklouzla by vám noha a skončili byste v ledové vodě. Vzala jsem si nějaký klacek a s jeho pomocí jako s bidlem jsem se dostala na druhou stranu. "mosty na druhou stranu bývají nebezpěčné. Mohla sjem přeskočit, ale chtěla jsem si počkat na most a cestu. Přejít si ten nespolehlivý, vratký most.. Byl to krok - jinam. Konečně mě les přijal. A hlavou mi znělo: "Jakmile jednou opustíš civilizaci, není cesty zpět." a já tomu hlasu oponovala (jo, možná už mi hrabe :D): "Vždycky je cesty zpět. Nikdy není pozdě na návrat. Máme možnost volby." Cesta šla mírně nahoru a začala mi vybavovat další vzpomínky. A myšlenky.. A úvahy.. A možnosti.. Zahnala jsem je. Občas vítr zafoukal a shodil na mě sníh ze stromů - bylo to úžasné.. Pak jsem uslyšela hlasy.. Myslela jsem, že jsou to děti a chtěla jsem si zoufat, ale pak jsem uviděla koně. pak víc koní.. A pak mi došlo, že jezdípo jízdárně. Došla jsem až tam, kam jsem chtěla chodit jezdit. Úžasné. Cesta vedla buď dál nebo nahoru. Má volba byla jasná. Strmá cesta přes kořeny. Ale mě už bylo jedno, jestli spadnu. Tady byl sníh. Vylezla jsem nahoru a nezklamalo mě, že na ostatních kopcích bylo vidět město. bylo mi jedno, že nevím, kde jsem a ani moc nevím, kudy zpět.. Cesta šla dál a já bych šla taky, les mě zval. "Ještě dál!" ale já řekla "Je čas na návrat." Nebyl to ten bolestný návrat - návrat z domů do civilizace.. Ne, bylo to jako přejít doma z jednoho pokoje do druhého. Tohle všechno je "doma". Myslela jsem, že mi bude trvat déle, než si zvyknu, ale v ten okamžik jsem věděla, že sem patřím. Tohle je kousek mého "doma". Místa v našem srdci.. Otočila jsem se a s úsměvem a slzami dojetí jsem šla zpět. Běžela. A nebála jsem se, že se přizabiju. Sbíhala jsem z kopce, chytala se stromů a smála se jako cvok. pak sjem běžela cesou k mostu. Zpět jsem nešla po něm. Zpět jsem mohla přeskočit. A běžela jsem dál. Vím, že mi bahno stříkalo až na nohavice, ale prostě jsem ho přeskočila. A ucítila v tom ěnco povědomého. Nevím odkud, ale napadlo mě jen: "Bella". Viděla jsem koťata mizící na cestě předemnou - vrátily se domů. Cítila jsem vítr ve vlasech. Přímo přede mnou přelétly sýkorky, sojka křičela a znělo to jako "Vlk!". Napadlo mě, že sem můžu i chodit běhat. Kousek od louky jsem se zastavila a na kraj břehu potoka jsem "nakreslila" do sněhu vlčí tlapku. "Vrátím se. Ještě jsem ani nenašla svůj strom." Byl to slib - Vlku a lesu. Věděla jsem, že zaplatím za okamžiky štěstí. Na houpačku někdo postavil malého sněhuláčka...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Neifile Neifile | E-mail | 3. prosince 2010 v 15:25 | Reagovat

Achich ouvej... dojímá mě to k slzám, rozmazává se mi řasenka. Pokud bych to počítala přesně, tak jsem v lese byla naposledy před 33 dny...Zoufalé číslo pro člověka, který tam stráví absolutní většinu roku. Ty kousky zeleně mezi panelákama mi vážně nestačí...A při představě, že se do lesa (déle než na hodinovou procházku) dostanu až v dubnu, mě jímá děs a hrůza....no...Klára

2 Bella Bella | Web | 3. prosince 2010 v 17:25 | Reagovat

Jéé, ty tu píšeš ^^ To mě hrozně potěšil, díky :) J, byla jsem šíleně jaksi dojatá, když jsem tam byla.. Zvlášť, když jsem viděla ty srnky, nebo když za mnou šly koťata.. Já byla naposledy po Beskydech.. Pak teda ještě o podzimkách,a le to nebyl úplně les.. Ale alespoň nějaká zeleň :) Třeba si někdy uděláme o víkendu výlet ;)

3 Neifile Neifile | 4. prosince 2010 v 19:43 | Reagovat

[2]:
Ach ano! To by bylo úžasné! Jezdíme s dětma na jedno úžasné místo na Vysočině. Je tam chata a u ní je kopec s loukou. Když ten kopec uvidíš (každý, kdo ho uvidí) máš pocit, že se musíš podívat, co za ním je. Vylezeš tam a dole pod sebou máš les. Samozřejmě se musíš jít podívat dál, načichat si tu vůni! Ale jakmile tam vstoupíš,zjistíš, že to není "jen" les, ale že to je naprosto jiný svět. Tečou tam takové ty chladivé lesní potůčky, co vytváří docela hluboké tůňky. Cachtala jsem se tam celé odpoledne, a protože byl teprve březen, tak jsem si to pak hezky odležela, ale co...důležité jsou okamžiky štěstí! A mně se teď po nich sakra stýská :)

4 Bella Bella | Web | 4. prosince 2010 v 19:45 | Reagovat

Wow :) Znám ten pocit - les tě zve dál - otevírá dveře do úplně jiného světa.. :) Žiju pro okamžiky štěstí! :)) A snažím se, aby jich bylo co nejvíc :D

5 Neifile Neifile | 4. prosince 2010 v 20:05 | Reagovat

P.S.:Kdybys viděla to Norsko! Tam se příroda rovná absolutní svobodě, volnosti a divokosti! Můžeš tam žít, jak dlouho chceš a žádný ochranář na tebe nevlítne...A tamní lidé to nezneužívají, váží si toho, co mají...

Bohužel o štěstí se většinou nezakopává...musíš ho hledat a na to potřebuješ sílu...a ta mi poslední dobou nějak dochází...už abych byla v lese!

6 Bella Bella | Web | 4. prosince 2010 v 20:18 | Reagovat

To je až nepředstavitelné.. :) Chtěla bych tam jet (a zůstat tam :D). Už rozumím Tvému snu o ostrově :D

Nezakopává, všechno má svůj čas.. Dneska jsem narazila na jednu knížku, která mě vystavila pravdě - věcem, co sjem věděla, ale nepřipoustštěla si je a nepřiznala si, jak moc ovlivňují můj život, můj Osud.. To, jak se všeho bojím, jak se nesnáším, jak nevěřím životu.. Ale teď to můžu všechno změnit.. Když tomu budu věřit, tentokrát to výjde.. A možná budu jednou schopna pomoct i ostatním - třeba Tobě :) U každého určitě příjde čas, aby se postavil své pravdě a našel si svou bránu k lepšímu životu - jinými slovy, nevím, jestli, kdybych ti tu knihu teď půjčila, by ti pomohla tak jako mě.. Možná jsme blázen, ale to nevadí - to jsem věděla vždycky.. S vírou pohnu světem.. Změním ho, tím, že změním sebe - věřím tomu.. Asi ano, je to šílené, ale baví mě to :D Půjde to.. Bude líp.. Chci pomoct tolika lidem.. Musím pomoct sobě.. Změnit, odpustit, zapomenout.. A mít se ráda.. A věřit - především..
Promiň, za ten výlev :D Jsem v pořádku :D

7 Neifile Neifile | 4. prosince 2010 v 20:23 | Reagovat

Já jsem teprve ve fázi hledání té síly na změnu...:( Nemáš skype? ten mi ještě funguje.... :)

8 Bella Bella | Web | 4. prosince 2010 v 20:32 | Reagovat

Ano, najít sílu na změnu to je taky něco.. Vždycky je tu nějaký odpor - strach se změnit atd.
Mám - bella.arissa ;)

9 hry-online-zdarma-superhry hry-online-zdarma-superhry | Web | 1. září 2011 v 9:11 | Reagovat

Chceš vyhrát super telefon Nokia E7? Podívej se na http://raketka.cz/soutez-o-telefon-nokia-e7 a hlasuj(zabere to max 1 minutku) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama