Uhm.. M&P. Je to strašně dlouhý, snad nejdelší, co jsem o nich napsala - a to tam k ničemu nedojde (pokud nepočítáte jednu malou pusu :P) Dlouhé rozebírání Siriho a Removy psýchy. Náznaky BL. Pouze na vlastní nebezpečí. Publikováno bez vlastního přesvědčení :D Enjoy.
Sirius měl zase jednu z těch svých nálad. Byl nesnesitelný. Na každého štěkal, vyskakoval.. Byl popudlivý a v jeho přítomnosti nikdo dlouho nevydržel. Nikdo nikdy nemohl vědět, co ho naštve příště. Sirius se svou špatnou náladou netajil. Zato z něj nikdy nikdo nevypáčil, co že se mu to vlastně stalo. A každý to rychle přestal zkoušet.
Na těchto jeho náladách byla jedna výhoda - odmítal společnost svých obdivovatelek. Ovšem i jedna podstatná nevýhoda ( z těch asi tisíci) - vystříhal se jakékoli komunikace se mnou.
Zvedl jsem oči od svého úkolu z Přeměňování. Sirius seděl rozvalený v křesle, ze kterého předtím velmi nevybíravým způsobem vystrnadil jednoho třeťáka. Ten teď na něj vrhal záštiplné pohledy z hloučku na druhé straně místnosti, kam se odklidila většina rozumnějších. Petr se Siriovi v těchto náladách vyhýbal širokým obloukem a James se brzy vzdal provokování, kterým chtěl svého kamaráda rozveselit. První jmenovaný se už předčasně odklidil do ložnice, James seděl ve společnosti, kterou tvořili především členové Nebelvírského famfrpálového týmu a pokukoval po Lily Evansové. Poslední zápas Nebelvír vyhrál s odřenýma ušima díky jeho bravurnímu zákroku a on jako obvykle doufal, že to na Lily snad udělá trochu dojem. Jako obvykle se mýlil.
Musel jsem se ušklíbnout jeho pošetilé snaze zapůsobit. Nepřítomně kýval na dotazy spoluhráčů a každou chvíli si rukou zajel do vlasů. Teď by byl schopen odsouhlasit i rozstříhání jeho dresu na Nebelvírskou vlajku!
Obrátil jsem svou pozornost opět k Siriovi, který právě rozmrzele šťouchal špičkou boty do žhnoucího polena. Povzdechl jsem si a znovu sklopil oči ke svému pojednání. Popsal jsem už tři svitky pergamenu namísto zadaných dvou, ale stále jsem nebyl spokojený. Zkontroloval jsem pár údajů v knize a připojil pár poznámek. Pak jsem opět zvedl oči a pohlédl z okna.
Venku pršelo. Byla polovina března a nikomu se příliš nechtělo trávit čas venku, proto byla společenská místnost v těchto dobách dost přecpaná. Nikomu se nechtělo být venku v zimě a mokru, když se mohl rozvalit v teple u krbu - i když si to nejlepší místo zabral náš bručoun. Tiše jsem se pro sebe uchechl a přísahal bych, že po mě Sirius loupl očima. Mno samozřejmě, nikdo nemohl v jeho okolí mít dobrou náladu, když on se mračil. Pokrčil jsme rameny a opět se vrátil ke své práci.
Po deseti minutách jsem se přistihl, jak si bezmyšlenkovitě čmárám po okraji pergamenu. Rozladěně jsme si uvědomil, že se vůbec nemůžu soustředit. Tohle mi nebylo podobné. Úplněk bude až za týden, neměl bych být tak roztržitý.. Mimoděk jsem sklouzl pohledem k Siriovi. Ten velmi okatě přehlížel Jamesovo "Dobrou noc" zařvané přes celou místnost. Sirius v téhle náladě očividně kašlal i na přátele. I na úkoly.
Měl na to samozřejmě ještě zítřek, ale zatím nenapsal ani čárku. Skoro bych čekal, že už kolem mě bude poskakovat a škemrat, abych mu dal opsat své pojednání. Zavrtěl jsem hlavou. Ne, nemůžu od něj očekávat, že by se někdy choval zodpovědně. V tomhle ohledu byl stále ještě malé štěně.
Společenská místnost se trochu vyprázdnila, jenomže já pořád nebyl schopen psát. Právě jsem se rozhodl, že si to ještě jednou celé projdu, abych navázal myšlenky. V tom se rozevřel otvor v portrétu a dovnitř se nahrnula početná skupinka Siriových obdivovatelek.
Žaludek mi ztěžkl jako kámen a rychle jsem sklopil oči.
Snažil jsem se nevnímat jejich sladké štěbetání a uvažoval jsem, že se snad nenápadně vytratím a půjdu spát. Práci můžu dopsat zítra, stejně už teď nenapíšu ani čárku. Alespoň ji mi Sirius nebude moct přes noc vzít a vydávat ji za svoji, jak už to párkrát zkusil..
Snažil jsem se nevnímat jejich sladké štěbetání a uvažoval jsem, že se snad nenápadně vytratím a půjdu spát. Práci můžu dopsat zítra, stejně už teď nenapíšu ani čárku. Alespoň ji mi Sirius nebude moct přes noc vzít a vydávat ji za svoji, jak už to párkrát zkusil..
Z drobným zadostiučiněním jsem uslyšel Siriovo odmítavé zavrčení a pak jen třísknul portrétem. Děvčata se nadále chichotala. Snažil jsem se zahnat myšlenky, že se jednou někdo nesměje mě a po chvíli váhání jsem vyšel za ním.
Věděl jsem, kam šel. V těchto náladách jsem ho vždycky našel venku. Zvlášť, když pršelo. Věděl, že ho venku nikdo nebude obtěžovat.
Nevěděl jsem, proč za ním vlastně jdu, ani co mu řeknu. Bál jsem se, že ho budu obtěžovat, bál jsme se jeho odmítnutí, bál jsme se toho jeho pohledu. Ovšem nejvíc ze všeho jsme se bál, že když za ním takhle příjdu, udělá zas nějakou pitomost. Možná, že jsem šel jen navzdor strachu.
Vyhnul jsme se Protivovi, který teď ve srovnání se Siriem působil mile a ohleduplně a prošel hlavní branou. Chvíli jsme se rozhlížel, jestli někde nezahlédnu psí siluetu, ale vypadalo to, že to Sirius tentokrát vzal po dvou. Vydal jsem se do deště.
Pršelo opravdu vydatně, takže po chvíli jsem byl promoklý na kost. A čím dál víc se mi zdálo, že následovat Siriuse byl čistý nerozum. Vrhl jsem nevraživý pohled na Vrbu mlátičku a stočil jsem to k našemu oblíbenému stromu.
To se ví, že tam byl. Opíral se zády o kůru a šklebil se do deště. Blížil jsem se k němu ze strany, takže jsem nevěděl, zda mě viděl, ovšem pokud ano, nedal nijak najevo, že by si byl vědom mé přítomnosti. Zastavil jsem se asi na tři kroky od něj. Mokré vlasy se mi lepily k obličeji a déšť stékal za krk. Litoval jsem, že mě nenapadlo vzít si plášť. Opravdu nebylo moc teplo.
"Věděl jsem, že příjdeš," prohlásil Sirius zvláštním tónem. Byla to kyselost nebo vítězosláva? Neotočil se. Pořád tam stál opřený s hlavou trochu zakloněnou, což mu dodávalo samolibě pyšný vzhled. Dlouhé černé prameny mu splývaly do očí, které mhouřil proti dešti. Kolem rtů mu pohrával úšklebek. Moc mu to slušelo.
Vzpamatoval jsem se a sykl:
"Vadí ti to? Mám odejít?"
Neodpověděl.
"Co děláš tady?"
"Proč si šel za mnou?" zeptal se namísto odpovědi.
"Asi z hlouposti," odpověděl jsem. Začínal jsme být dopálený. Tyhle jeho nálady nevěstily nic dobrého.
"Aha," zakabonil se.
"Příště už to asi neudělám," nahodil jsem doufajíc, že to vzbudí nějakou živější odezvu.
Nic.
Přešlápl jsem.
Podíval se na mě výsměšným pohledem:
"Nemusíš o mě mít starost.."
Mno jistě! Typický Sirius. Sobecký v každé vteřině. Ani ho nenapadne, že se klepu zimou.
"Neměj péči," odsekl jsem.
Podíval se trochu překvapeně:
"Proč tu vlastně ještě stojíš?"
"Sám nevím!"
Zdálo se to teď jako ta největší pitomost vykrást se z hradu v zimě a v dešti a přesvědčovat jednoho sobce topícího se v sebelítosti, aby se tam vrátil.
"Já tě tu nedržím.."
Vážně jsem uvažoval o odchodu. Pohlédl jsme zpět na hrad. Vypadalo to, že už je po večerce a Plášť měl pochopitelně James. Zadělával jsem si na průšvih..
Podíval jsem se zpět a to, co jsme viděl, mě vyděsilo.
Že by to vážně byly slzy?
Ne, to se mi muselo zdát. Vždyť prší..
"Siri..?"
Neodpovídal a podíval se stranou. Váhal jsem. S velkou pravděpodobností to byl jen trik, aby mě mohl lapit, přitlačit ke stromu a... Nakonec jsem se osmělil a šel blíž. Uhýbal mému pohledu, když jsme stál přímo před ním. Vypadal strašlivě zaujatý kapkami na listech stromu.
"Siri, co tě žere?"
"Nic," zabručel.
"Tyhle stavy nejsou normální.. Tak co je to?"
Zašilhal po mě pohledem a zavrtěl hlavou.
"Týká se to mě?" zeptal jsem se s mrazivým pocitem v žaludku.
Neodpověděl a díval se upřeně na špičky svých bot.
Takže ano.
"Udělal jsem ti něco?"
"Ale né.."
Vyhýbavá odpověď.
Začínalo mě to vážně štvát. Tahal jsem to z něj jak z chlupaté deky.
"Je to kvůli...posledně?"
Vybavoval jsem si, jak jsme dost vehementně odmítal Siriovy pokusy udělat nám "romantický večer". Nechtěl jsem věřit tomu, že do toho pokoje každou chvilku někdo nevletí.. Přece ale nemůže být tak dětinský a brát to jako křivdu..?
Vypadalo to, že ano, protože jeho:
"Ne, to ne, ale.." mě vážně nepřesvědčilo.
Neměl jsem chuť vyposlechnout si výčitky, jak se mnou nic není. Koneckonců, měl plno děvčat. Nikdy jsem nechápal, k čemu potřebuje mě..
"Páčit to z tebe nebudu!"
Otočil jsem se k odchodu. Siriovy prsty se sevřely kolem mého zápěstí. Srdce se mi rozběhlo šíleným rytmem. Zastyděl jsme se za ně a Siriovi se vytrhl.
"Napadlo mě.."
Neměl jsem v úmyslu ho poslouchat, ale něco v jeho tónu mě přinutilo otočit se.
"Napadlo mě," začal znova s očima zabodnutýma do trávy a skrytýma za zplihlými vlasy, "že ti to komplikuju.."
To jsem nečekal. Sirius se stará o pocity druhých?
"Co jako?"
"No, všechno," zamumlal neurčitě. "Nechtěl jsem, abys měl kvůli mě problémy. Každou chvíli za nás slízneš školní trest. A taky...někteří se na tebe dívaj přes prsty.."
"To ty ses díval taky - kdysi," pomyslel jsem si. "Siri," letmo jsem se pousmál, "kvůli tomuhle se trápíš?"
"Ne tak docela," pošeptal dešti.
Byl jsem zmatený. Naštvaný, zničený, promoklý, zmrzlý a navíc -
"Říkal jsem si, že bych se měl od tebe držet dál.."
Ta zima venku byla náhle nic proti tomuhle..
"A kvůli tomu tohle všechno?" zeptal jsem se ledově.
Obrátil ke mě oči.
"Připravil ses o svého oblíbeného plyšáka s hloupou záminkou, že mu nechceš způsobovat problémy, což stejně děláš, tak jako tak. Teď jsi rozladěný a štěkáš na všechny kolem sebe. Běžím za tebou jak pitomec do deště, abych se dozvěděl, že se ode mě chceš distancovat. Možná jsme se ti už omrzel. Ten plyšák nakonec není tak dobrý, jak sis myslel co? Žádný cvičený pejsek.. Nebo sis konečně uvědomil, že jsme nebezpečný? Asi jsi o mě nikdy nestál, viď? Sám jsem nechápal, proč bys...Ty-"
Zarazil jsem svou plamennou řeč, když jsem si uvědomil, co vlastně říkám, a že to, co mi teče po tvářích už nejsou jen kapky deště.
Díval se dost vyjeveně. Pak se shovívavě pousmál, zvedl se od stromu a sevřel mě v náručí.
"Remy, jak sis jen vůbec mohl myslet, že tě mám za plyšovou hračku?"
Neodpovídal jsem. Snažil jsem se zklidnit slzy vzteku, co jsem měl na sebe za to, co jsem všechno řekl. Vzteku, co ještě před chvílí byl namířen proti němu.
"Miliju tě."
Ta slova mě rozechvěla a slzy si zase tekly jak chtěly..
"...a vážně tě nechci trápit. Myslel jsem.. jestli tě nenutím.. Jestli.. Nechtěl jsem...aby - připadal sis zneužitý.."
On opravdu myslel na mě..
"Myslel sis, že bych si to nechal líbit, kdyby..."
"Ale říkal jsi..."
"Zapomeň na to, co jsem říkal!"
Už zase jsem měl vztek na svou prostořekost.
"Myslel jsem že to...nemyslíš vážně.." Byl jsem rád, že se mu nemusím dívat do obličeje. Bylo mnohem snazší vykládat to stromu za ním.. "Nemohl jsem pochopit, co bys na mě viděl.. Máš přece Moniku a Anetu a-"
Sirius se zasmál.
"Nesměj se tomu!"
"Hlupáčku! Kdybys mě nechal domluvit, chtěl jsme říct, že to bez tebe nemůžu vydržet."
Zas to byl on! Ten starý dobrý známý sobecký Sirius.
.
.
.
Polibky v dešti jsou nejkrásnější...
.
.
.
"Moony, vždyť ty se klepeš!"
"A co bys čekal? Jsem promočený na kost!"
"Komplikuju ti to," schlípl Sirius.
"Jediná komplikace jsou tady ty tvé hloupé nálady..."
***
Smrtonoš úslužně poskakoval kolem Vlkodlakova lůžka.
"Heřmánkový čaj je na rýmu skvělý..."
"A dal jsem ti do něj trochu sirupu..."
"Prosím tě..."
"A tady máš další deku..."
"Siriusi..."
"Kdybys něco potřeboval..."
"Tichošlápku!"
"Ano?"
"Už se nikdy, prosím, nestarej, abys mi nebyl na obtíž," doplnil jsem svou prosbu hlasitým kýchnutím.
"Vadí ti, že se o tebe starám?"
"No, ne, ale odpustil bych si to. Kdybys nedělal problémy přemýšlením o tom, že by mohly nastat, nemusel by ses vykupovat touhle péčí.."
"Má to jednu výhodu," zasmál se šelmovsky můj přítel.
"Jo a jakou?" zatvářil jsem se skepticky.
"Musíš zůstat v posteli..."
"To si piš, že nemusím! Siriusí! Odvolávám, že nejsi přítěž! Já tě zabijúúú!" vykřikoval jsem na úprku po pokoji.
Tak skončil březen mého věku sedmnáct....

nádherný..
.. tyhle dva mám stejně nejraději 