Jsem zas na chvíli doma, v pátek opět odjíždím.. Doufám, že těm, co jsem psala pohledy došly :) Na to, že jsem myslela, že nenapíšu vůbec nic mám tvorby až nad hlavu.. Ovšem z velké části prodchnutou "Krchovem" - totiž - dostala jsem od taťky Sebrané básně od Krchovského.. Pokud nejste otrlí vůči zvrhlostem a nejste naladěni záhrobní náladou, tak je nečtěte :D Nebo hrozí, že se zcvoknete jako já ;) (Poznáte v dalších článcích..) Tohle "dílo" je zatím Krchovským (doufám) nedotčeno..
- Co se tak tváříš?
- Bojím se, co si o mě myslíš..
nevyřčený slova pálí nejvíc
- Nemám rád děti.
- Sám jsi dítě!
- Řek jsem někdy, že mám rád mě?
Utíkejme, schovejme se
- Není kam
marně hledám (úkryt v lese)
Tísni propadám
i když jsem s tebou
a i když jsem sám
Už to přeháním
- nejhorší na tom - že to vím
a přesto se nezměním
Dešťové kapky se tříští o mou hlavu
když tu čekám na popravu
- na vlastní
Jsem na dně
a neříkej mi, že jsi hloub
jsem schopný se za tebou ze soucitu propadnout
Víš, proč tvář, jak z kamene mám
- já se jen uvnitř usmívám
(navíc mi ochrnula půlka obličeje
- s tím se blbě směje)
Nasedám na svůj vlak zpožděný
míří do pekla
tam, kde jsme my
Už mě tu nic nečeká
když vyrostl jsem ze psa
v člověka
Já jsem vlk
raději jsem sám
raději se lidem vyhýbám
Ani se ti nedivím, že odcházíš
nad naším hrobem zasejem kříž
možná vyroste
- Když nebude stříbrnej
sedíme si v pekle
(pěkně v teple)
a je nám hej
Nejtěžší o co se v životě pokusíš
- žít...

Bohužel podobnou náladu mám, proto jsem se uvrhl do čtení...
Mám pocit, jako bych se našel i já... někde