Leave me here, or lead me far away
3. května 2010 v 16:11 | Bella | Výkřiky ze stínůKomentáře
Není nebe bez mraků. - nevím odkud ta věta je, ale mě se nepřestane líbit.
Bude líp, vždycky bude líp. Jeden se musí jen dívat nahoru, aby mu déšť mohl z tváře smýt sůl.
Chtěla jsem psát slova útěchy. Možná...nejspíš by nepomohly. Je mi podobně...nevím. Možná jo, ale asi ne tolik. Říkám si, že nemám pro co se zvednout. Odhodlat se, jít dál. Bojovat. Proč? Většinou jen poraženecky sklopím zrak a začnu se cpát čokoládou. Takhle já plním prázdnou dírů.
Někdy je to lepší. Vyjímečné chvíle. Když je to zlé nadávám si, že nemám proč si stěžovat...a je mi hůř. Chtěla jsem psát slova útěchy. Ale s tohohle postavení to nějak nezvládám.
Nevím, jestli já sama vydím naději. Asi už ne, možná se ztratila, ulétla. Ale třeba...třeba tu někde je. Hledej tak jako já. Prosím.
[1]: Teď se k tomu všemu učím fyziku na písemku na zítra a vůbec to nechápu.. Pořád víc si říkám, že tenhle stav lze nazvat leda "zoufalstvím"...
[2]: Heaven's not enough.. Já vím, že není nebe bez mraků, že ty špatné ěvci k životu patří, ale vzhledem k tomu, jak je mi zle, je mi to teď úplně jedno.. Nezvládám ani zvednout hlavu..
[3]: Nemá smysl porovnávat, čí problémy jsou "větší" - každý má svoje a stačí mu to,a by ho to položilo.. Taky jsem skončila u čokolády.. Neříkám, že nebude líp - jen momentálně prostě..nedávám to..

Bude líp, Sestři, uvidíš - déšť musí jednou spadnout, aby se mohlo objevit slunce..