12. dubna 2010 v 17:46 | Bella
|
Tak, konečně jsem sepsala další část (místo učení se, heh.. :D).. Pořád tam není Rada a asi pořád nebude :D V příštím díle nejspíš obsáhnu "povídání o Prachu".. Mno, ještě uvidíme.. Je to takové.. "smečkové" :) Můžou za to i dojmy ze srazu ;) Užijte si to :)
Když se vrátili Lord s Moratem nastala pro Sense další zkouška. Přes Lordovy protesty nechal Morat jednoho ze zajíců jen trochu omráčeného. Sense ho teď měla zabít. Vlastními tesáky. Polkla.
"Uvědomuje si sílu zkušenosti," napadlo Fariah, když jí zkoumavě pozorovala.
Sense se ostražitě blížila k zajíci, kterého Morat složil ke svým předním tlapkám. Ušák se vrávoravě postavil a zjišťujíc, že je v kruhu tesáky ozbrojených predátorů, jal se utéct. Čelisti cvakly. Nedovolili mu vyjít z kruhu. Zacouval. Sense se k němu plížila ze zadu po okraji kruhu. Našlapovala tiše, tlapku za tlapkou. Jistěže věděl, že tam je. Cítil ji jako svou smrt. A ctil ji. A ona náhle věděla, co dělat. Zabít kořist není jen o sevření hrdla. Je to o tanci Smrti. Je to o rozhovoru Smrti... Upnula své myšlenky k zajíci. Nebyla schopna číst jeho mysl, protože on nebyl Zvířetem jako ona. Jen cítila jeho pocity. A on cítil ji. A věděl, že zemře. Pohlédl na ni drobnýma očima a v nich bylo smíření. Mluvila k němu. Uvnitř. A začala chápat Prach.
"Tvá mysl se stane součástí Prachu, ale tvé tělo zůstane zde a poslouží mě a mé smečce". Téměř vycítila jeho souhlas. A pak se její čelisti sevřely kolem jeho krku. Cítila v tlamě teplou krev a zajíc ochabl jakoby s úlevným výdechem. A jeho duše mířila ke koruně Stromu...
Pustila svou trofej a pohlédla na ostatních. Trochu tázavě. Dívali se na ni s tichým úsměvem v očích.
"Vy jste mi radili, viďte?"
"Mnó..."
"Musíš tomu sama porozumět.. Vidět tě nikdo nenaučí.."
Zašklebila se.
"Učím se rychle, jo?"
Kývli.
"Rosteš," usmála se Kalya.
"Jak funguje tohle.. čtení myšlenek? Říkala jsi, že mi nečteš myšlenky!" otočila se na Far.
Zatřepala hlavou:
"Cítím tě. Jako jsi cítila toho zajíce. Jen trochu jinak, protože.. no, řekněme, že jsme si bližší.. Taky to ucítíš. Zvykneš si. Teď jsi součást smečky. Ty jsi my. A my jsme ty. Všechno, co cítíš, co prožíváš.. všechno se nás dotýká.. Nejde o ztrátu soukromí - ty sama se rozhoduješ, co nám dovolíš.. vidět.. Ale jde třeba o sdílení problémů - co tíží tebe, tíží i nás.. A my jsme tu, abych ti pomohli, abychom to společně vyřešili.. Ve smečce se všechno děje společně.. Byla to tvá volba, na to nezapomínej.."
Fariah zase vedla jeden z těch svých proslovů, ale tentokrát ji nikdo nebrzdil. Byla to pravda. A bylo to důležité. Byli to oni...
Pousmála se. Sdíleli tu drobnou chvilku, kdy všichni jen mlčeli a cítili se. A věděli, co cítí ten druhý. Věděli, že oni všichni jsou jeden. Alespoň v ten okamžik byla jejich mysl zcela sladěná. A oči táli jak tekuté zlato. Viděli se. A pak Sense spatřila Prach.. a lekla se.
"Co to-? Vy-! Far, ty- máš kolem sebe takové.. tečky světla!"
Fariah se rozhlédla po ostatních s viditelnou spokojeností.
"Už ho vidí."
"Cože?"
"To je Prach. Nepoznáváš ho?"
Sense se pomalu uklidnila a srst na hřbetě zježená rozčilením zvolna slehla.
"To je... Prach?"
"Ano."
"Jaktože se tak z ničeho nic objevil..? Totiž pamatuji si, jak byl včera úplně všude, ale.."
"To díky tomu, že vidíš. Částečně díky tomu spojení se Smečkou.. Brzy se ho naučíš vnímat a nebude ti připadat tak zvláštní. Po většinu času není vidět kvůli světlu slunce - stejně jako nejsou ve dne vidět hvězdy. Můžeš ho spatřit po setmění, nebo ve vzácných okamžicích, kdy je tvá mysl zcela uvolněná. A nebo naopak v kontrastu světla
a stínu..."
Slova Fariah vnímala jako ve snu a vnímala ty zářivé spirály Prachu, jež se vlnili kolem vlků jako větrné víry. Různě se mezi sebou proplétaly a i když
tomu Sense zatím nedokázala rozumět, bylo jí jasné, že v jejich toku je nějaký řád. Tok Prachu mezi některými dvěma členy smečky byl například silnější než mezi jinými dvěma. Byla si jistá, že to také má svůj význam. Jistě. Ve smečce se nic neutají..
"Možná bychom měli sníst ty zajíce," podotknul Morat.
Na jídlo v tu chvíli všichni zapomněli. Sense se podívala na svého zajíce. Nevypadal nijak vábně. Věděla, že by tím urazila jeho památku, když by ho nesnědla, ale v tenhle okamžik jí to bylo skutečně jedno. Sice už jednou syrové maso jedla, ale přece jen je rozdíl v tom, když ho máte zpracovat jen vlastními zuby..
"Ta.. srst se jí taky..?" zeptala se nesměle, zatímco se Fariah prala s Kalyou a Moony o druhého zajíce. Morat a Lord se toho neúčastnili, takže usoudila, že už jedli na lovu. Fariah se pustila kořisti se smířlivým:
"No tak si to nechte," a otočila se na Sense.
"Vím, že lidi si z naší srsti dělají kožich, který nosí, protože vlastní nemají, ale ty to můžeš klidně sníst. Neboj, žaludek to zvládne," dodala, když viděla, jak pochybovačně se na ni Sense dívá.
"Hum," utrousila a s potlačovaným odporem se zakousla.
Fariah ji tiše pozorovala, jak se snažila prokousat k masu a striktně se vyhýbala srsti a kostem.
"Takhle se moc nenajíš. Musíš se naučit to prostě zhltnout. V divočině většinou enbudeš mít čas si to naporcovat.."
"A ty nebudeš jíst?"
"Vydržíme dlouho bez jídla," usmála se její starosti. "Přinejhorším si něco ulovím," mrkla na ni.
Kalya a Moony mezitím sluply každá svou část králíka a teď se vzájemně olizovaly. Lord a Morat byli zjevně zabráni do nějakého tichého rozhovoru. Sense překvapeně sledovala slunce, jež bylo už blízko nad korunami stromů a zalévalo louku svými milosrdnými paprsky. Stíny stromů se natahovaly k jejich kopečku a vítr zase hladil dlouhou lesní trávu. Přestala na chvíli jíst a tiše povzdechla nad krásou lesa. V pruzích stínu spatřovala drobná smítka Prachu, co se třpytila jako světlušky a dotvářela krásu celé té scenérie. Zvířata byla zalezlá, jen kdesi daleko nad jejich hlavami slyšela zpívat ptáky. Překvapeně si uvědomovala, jak je všechno ostré. Barvy, zvuky, pachy. Daleko v lese vycítila ostražitou srnu, jež se vzdálila stádu a teď tiše a překvapena vnímala sílu Stromu. Utápěla se v přítmí té konejšivé zeleně a byla by usnula, kdyby jí Far neplácla ocasem po boku.
"Probuď se snílku, nebo z tebe zbude jen prach," zasmála se.
Sense přemýšlela, zda to nemá vnímat jako dvojsmysl. Zamyšleně (a stále znechuceně) se vrátila ke svému jídlu, které, jak se jí zdálo, bylo cítit mnohem víc, než se jí zdálo běžné.. Dojedla a olízla se. Vlčice se mezitím připojily k vlkům a rozverně do sebe šťouchaly čenichy. Morat sledoval kotouč slunce, jež se, v barvě podobné krvi zajíce, jež zbyla na trsech trávy, dotklo vrcholků stromů. Sense pomalým krokem došla k nim a lehla si ke kraji, stále trochu rozpačitá. Ve chvíli ji ovšem vlčice zapojily do svého drobného hašteření. A společně očekávali soumrak.
Jak jsem psala na ICQ..
A pak, o tom vidění.. (,,Zřím Tě") a společném cítění smečky a teorii Prachu.. Líbilo se mi to :)
Ten odstavec, kde popisuješ ten ,,rituál" usmrcování zvířat pro přežití je úžasný :) Připomíná mi to Avatara, jen ve vlčím podání
,,Vím, že lidi si z naší srsti dělají kožich, který nosí, protože vlastní nemají, ale ty to můžeš klidně sníst." - mluví z toho taková bezelstná nevinnost, prostořekost.. Musela jsem se usmát :)