11. dubna 2010 v 18:40 | Bella
|
Vím, že je to dlouhý a nechce se vám to číst, ale prosím... Jo, je to...můj zážitek z dnešního odpolendne... Berte to s rezervou, strach má velké oči...
Neděle, jarní den, nic zvláštního. Nic? Včera jsem prodělala bolestivé loučení.. Mám podivnou náladu a všechno mě táhne ven. Je zataženo, vypadá to na déšť, žádná velká sláva. Půjdu běhat. Navlčeu tepláky, tričko, mikinu, všechno černé. Do malé taštičky, kterou si utáhnu přes rameno, aby mi nezavazela při běhu si dám mobil, klíče a mp3 - mám v plánu se zastavit v Pisárkách a zajumpovat si. Řeknu mamce, že jdu běhat, nasadím černé tenisky po bráchovi a rozloučím se omezeným "Tak pá.". Vyběhnu z domu rovnou přes silnici, rozhlédnu se, zda kolem nejsou lidi a s povzdechem "Tak jo." se pomalu rozběhnu. Je to cyklistická stezka a často tu někdo běhá, neměla bych tedy vypadat moc divně, ale lidé, které náhodou míjím se na mě stejně dívají nějak podezíravě. Moc toho neuběhnu. U zastávky zpomalím do kroku a rychle dýchám. Maminka s dítětem v kočárku mě kradmo pozoruje. Ignoruju ji a jdu dál. Zakazuju si zastavit. Dýchám zhluboka a jdu svižným krokem k další zastávce. Ze zadýchání mě bolí v krku. Tam přejdu do pomalého kroku a dám ruce do kapes - je celkem zima. Zamířím k přechodu u řeky. Nic nejde, tak přejdu na červenou. U další části přechodu stojí lidi, tak zastavím a neklidně přešlapuju. V okamžiku, kdy se na to rozhodnu vykašlat, blikne zelená.Míjí mě starší pán s foťákem na krku a ohlíží se po mě. Přemýšlím, zda vypadám tak moc divně. Zastavuji se u zábradlí na mostě nad řekou a hodím na ni chvatný pohled. Stále je po zimě trochu rozvodněná. Přemýšlím, že bych napsala povídku, kde bych jen sledovala tok svých myšlenek. Chvíli je zkouším sledovat, ale brzy na to samovolně zapomenu. Hodím jediný pohled k Pisárkám a zjistím, že přestože už na mě párkrát kaplo, je tam celkem dost lidí. Rozhodnu se pokračovat dál směrem k lesu. Je mi špatně. Uklidňuju se, že to bude v pořádku a snažím se to nevnímat. Opravdu - za chvíli se nepříjemný pocit v krku bez povšimnutí vytrácí. Zařazuji se opět za nějakou maminku s kočárkem a tehdy mě poprvé osloví záměry Lovce. V ten okamžik to ovšem nevím. Maminka přechází na druhou stranu na zastávku. Obcházím je a pokračuju dál s úmyslem najít básničku, kterou jsem kdysi letmo spatřila na sloupu z oken autobusu. Postupuju výš a výš po kraji silnice a ohlížím se za každým sloupem. Auta mě míjí širokým obloukem. Doufám, že je to kvůli tomu, aby mě nesrazili, ne že vypadám jako blázen. Na druhé straně spatřuju starý dům. Vypadá trochu jako nějaká myslivna. Zpomaluju a lituju, že nemám foťák. Slíbím si, že se sem někdy vrátím, až bude svítit slunce a bude dobré světlo. Za větším domem je ještě menší. Napadá mě, že by nebylo špatné mít takovou chatu a moct si tam zvát návštěvy třeba přes víkend. Všímám si, že je to celé oplocené síťovým plotem a pochopím, že to je ten, co jsem kvůli němu nemohla vyjít na silnici, když jsem scházela z kopce za těmi domy na mých toulkách lesem na druhé straně silnice. Pokračuju dál a všímám si skupiny lidí, jak opatrně slézají kopec v lese, kam potom hodlám pokračovat. Les vypadá dost "probraně" - přemýšlím, zda za to může vítr nebo lidi. Stále nenacházím "svůj" sloup a začíná se mě zmocňovat obava, že ten sloup přetřeli. Nakonec dojdu k zastávce na kraji městské části. Na zastávce někdo stojí. Ignoruju ho až do té doby, kdy mě osloví. Vypadá jako bezdomovec - zarostlý, vysoký v dlouhém odraném hnědozeleném kabátě. Říká něco jako: "Slečno, nemáte...mohla byste...mi..." Příliš mu nerozumím a nezastavuju, ale zpomalím a ozvu se tichým "Prosím?". Rozpaky (nebo strach?) zvítězí a pokračuju v cestě dál. Sloup přímo uprostřed zastávky je ten, co ho hledám. S drobným úsměvem registruji něco o lidech a hvězdách - ve výsměšném tónu, ale nezastavuji se, abych si to přečetla, kvůli tomu "bezdomovci". Říkám si, že se sem vrátím s foťákem a projdu celou tu "trasu" (jeden nápis je u nás na zastávce, druhý tady a třetí pod mostem u řeky, kam v podstatě mířím. Málem vrazím do pána se psem, který míří na tu cestu, kam mířím já. Periferním viděním sleduju "bezdomovce", protože cesta se stáčí jakoby za něj a musím tedy nedaleko od něj ještě projít. Mizím v lese. Jdu užší cestou dolů, pán se psem jde tou "vycházkovější" cestou. V klidu pokračuju a přemýšlím, zda to třeba není součást nějaké "hry" - že lidé podle těchto básniček, těchto návodů měli jít, třeba je opisovat, hledat je.. Něco za mnou zapraská. Neotočím se. Pak se ozve tiché mumlání. Hodím rychlý pohled přes rameno a v žaludku mi ztuhne - ten "bezdomovec" jde za mnou.. Úchyl! Napadá mě. Malinko zrychlím. Začínají se mi klepat nohy. Ten člověk, jde pořád za mnou. Zahýbám opět dolů a zrychluji. On taky. A pořád si tak divně mumlá. Zní to skoro jakoby s někým telefonoval. Ale ne - mluví k sobě. Spatřuju ty lidi, co jsem je viděla od silnice a rychlým krokem jdu k nim. Všechno ve mě řve "Utíkej.", ale něco mě od toho zrazuje. Jen ještě zrychlím a zařadím se k těm lidem. V bezpečí si ale moc nepřipadám. Neotáčím se. Pomalu sestupuju s těmi lidmi. Jdou po značené cestě s nějakým tělesně postiženým(?), vnímám něco málo z jejich rozhovoru. Opatrně překračují kmen. Jejich pomalá chůze mě nakonec začíná vytáčet. Na rozcestí se zastaví a já je přejdu. Celá se klepu. A opět všechno ve mě řve "Uteč!". Začínám si to uvědomovat. Dokonce si to tiše říkám. Ale jen zrychlím - nechci, aby si ti lidé mysleli, že utíkám před nimi. Hlavou mi probíhá myšlenka, že to byl pocit, jakoby mě ten člověk lovil. Lovec. Ale já jsem lovec! Já jsem šelma! Říkám si to - "Ty jsi šelma!". "Já jsem šelma.. Já jsem šelmááá," vydechnu vyděšeně. Nepomáhá to. "Klid, Bello. Klid, klid, klid, klid." Napadá mě, jak jsem říkala, že slovo "klid" mě vážně neuklidní. Mluvím s Vlkem a snažím se uklidnit, že to bude dobrý. Pořád ve mě zní "Utíkej!". Když mi příjde, že jsem dost daleko od těch lidí, rozběhnu se. Seběhnu z kopce na stezku, kde jezdí cyklisti. Minu dva namáhavě stoupající vedle sebe a s roztaženýma rukama zdupu z prudkého svahu. Dole ještě kousek běžím, než se uklidním. Rozhodnu se jít k řece. Hledám, kde by se k ní dalo jít blíž, abych se mohla dotknout vody. Po chvilce hledání najdu dobré místo, kde je blízko vody strom a na jeho kořen se dá posadit - země by byla dozajista vlhká. Sednu si a po chvíli se opřu o kmen. Občas otáčím pohled na cestu. Každého člověka se leknu. Do očí se mi hrnou slzy - smíšené pocity strachu, úlevy a včerejška - s Nimi bych byla v bezpečí.. Pozoruju pár kačerů a drobné vlnky na hladině a opanuje mě falešný pocit bezpečí. Každý zvuk mě ovšem leká. Přemýšlím, že kdyby sem za mnou šel, tak ho hodím přes rameno do řeky. Hloupost. Nezvládla bych vůbec nic.. Leknu se opět nějakého zvuku. Dochází mě, že u řeky, kde to pořád čvachtá v klidu nebudu a rozhodnu se jít dál - domů. V okamžiku, kdy se zvednu a jdu malinkou cestičkou ke schodům (dochází mi, že jsem mohla jít tudy - je tam navíc lepší posezení), spatřuju někoho jít po cestě. Uklidňuju se, že ti nebude on.. Je to on! Mumlá si a pokukuje kolem sebe. Ztuhnu jako srna v lese, když spatří člověka. Snažím se splynout s okolím a doufám, že mě přejde. Už je skoro za mnou, když se otočí a spatří mě. Zamrznu. On je zjevně také překvapen - ale jinak. Jako šelma, co našla. Přikrčí se podivným způsobem v kolenou v poloviční otočce. Připadá mi to úplně jako "Tak jsem tě lapil!". Couvnu a snažím se předstírat, že mě ani za mák nezajímá. On se napřímí a zjevně se snaží i o totéž.Úkosem ho sleduju. On něco mumlá, nejsem si jistá, zda na mě. Ale nejspíš ano. Prohlíží si kabát, jakoby zjišťoval, proč na něj tak civím. Ale já necivím. Stojím lehce bokem a stejně tak se dívám. Jako napůl na odchodu. Ale nechci se hnout. Nechci vrčet. Nechci provokovat. Modlím se, ať někdo příjde. Modlím se, ať on odejde. Mluví na mě. Jako na psa, příjde mi. Mám dojem, že říká něco jako "Chceš vodu?" Hází po mě plechovku. "Naber si. Je čistá." Napadá mě, zda mě nemá za bezdomovce. Ani se nehnu. Konečně odchází. Chvíli setrvávám v šoku. Nakonec, pomalu a úplně potichounku se plížím po schodech nahoru. Vykouknu a spatřuju ho v dálce, jak se rozhlíží a potom zalízá mezi keře na kraji cesty. Chce si tam na mě počkat. Kolem mě prochází člověk s ridgbeckem. Jsem natočená směrem k domovu, ale když ho tam vidím, zalapám po dechu a jdu za tím člověkem se psem. Divně se na mě dívá, protože já se pořád otáčím s vyděšeným pohledem. Přemýšlím, zda se dívá za mě - jako čeho se to bojím, nebo na mě. Pes se stále opožďuje a sleduje mě jakoby se mě snažil uklidnit. Pán na něj vždycky zamlaská a on neochotně popoběhne, aby se pak zase opozdil a počká na mě. Má hezké oči. Jedu chvíli se dotkne čenichem mé ruky. Pán se otočí a opět ho zavolá. Běží k němu. Chvíli přemýšlím, že bych ho poprosila, jestli můžu jít chvíli s ním, že mě pronásleduje úchyl, ale pak sejdu pěšinkou k řece a pod most.Pes nejspíš zastavil a kouká za mnou, protože slyším, jak ho pán volá. Pod mostem se rozběhnu a nezastavuju se u nápisu na sloupu. Jsem bláznivě přesvědčená, že to všechno souvisí. Že tyhle básničky lákají vlky a že ten člověk je loví. Přestože se uklidňuju, že je to hloupost, že ten člověk neloví vlky a že už vůbec netuší, kdo jsem, útěk je pro mě přirozená vlčí reakce a já běžím. Letím jako zběsilá. Dobíhám do zóny, kde je plno lidí a svůj zběsilý úprk zpomaluju, abych je neděsila. Skupinka lidí jdoucích proti mě si přitahuje psa, aby po mě nešel, když běžím. Ještě zpomaluju. Proti mě běží jiný člověk, ale výklusem a vedle něj pomalu jede člověk na kole. Zdá se, že ze mě mají dobrý den, protože s divokými nádechy a výdechy zpomaluju do kroku - jistě, tohle tempo není na dlouhé běhání. Dojdu k nějaké skupince lidí a po chvíli mi dochází, že to jsou ti z lesa - zvlášť, když spatřuju toho, co ho vedli přes kmeny. Zírá na mě a já přemýšlím, zda vypadám tak vyděšeně. Přemýšlím, co si myslí, domýšlí nebo ví. Napadá mě, že možná.. vidí.. Zatřepu hlavou a vylezu na most u cedule "Stop žiletkám.". Přecházím ho, ačkoli vím, že na druhé straně je jen zavřená brána. Musím se dostat na druhou stranu. Další přechod je dost daleko a tak dlouho bych běžet nevydržela. Musím mu utéct. Dřevěné trámy příšerně křoupou a vrzají. Nevím, zda je ještě něco pod nimi, ale strach z Něho je silnější než můj strach z toho být ve výšce na něčem "nedůvěryhodném".. Dojdu k bráně a zjišťuju, že vedle mostu je dost výška na seskočení - to je totiž můj plán. Zjišťuju ale, že by se dalo kousek jít po zídce, na které je ten plot a pak seskočit z nižší výšky, protože postupu dál brání strom. Rozhlédnu se, zda na druhé straně není moc "čumilů" a podlézám takovou tyč, co spojuje bránu a zábradlí mostu. Skoro se mě zdá, že slyším bzučení bezpečností kamery. Chytnu se plotu a lezu po zídce. Pak pozadu seskočím, ale zdá se, že ej to vyšší, než jsme čekala. Rukou se zabržďuju a stejně se několikrát převalím. Postavím se a překračuju suché rostliny a břečťan. Zdá se, že Riviéra nemá vzadu u řeky žádný plot, takže jsem se v podstatě vloupala do areálu. Pokračuju směrem k předchozímu mostu a doufám, že jsme se tímto nezavřela do pasti. Uklidňuju se tím, že se přes řeku nedostane. Zjišťuju, že podle mých obav je cesta dál oddělena plotem. Navíc z mostu je sjezd silnice, a pod mostem by to nešlo. Obracím pohled k přední části, kde je odbočka ze silnice a za ní výstaviště. Vlkužel je tam plot. Pohled mi padá na nějakou "děrovanou" zídku, ale ukazuje se, že ta je před plotem. Rozhodnu se jít zpět a rpojít to nějakým vstupem. Pak se leknu, protože spatřuju lidi. Nejprve chci nenápadně projít a bojím se, co s etane, až mě najdou a budou si myslet, že jsem se tam vloupala - vymýšlím si, co jim řeknu a napadne mě zoufalé řešení. Sebevědomě jak jen to v té situaci jde, vykročím směrem k nim. Jsou to tři muži, ne muž a žena, jak jsem si předtím myslela. Dva z nich vypadají jako ochranka nebo policie. Až do poslední chvíli si mě nevšimnou a já přemýšlím, jak je oslovit. "Dobrý den, promiňte, můžete mi pomoct..." Slzy si najdou cestu.. "Jde po mě nějaký úchyl a já přelezla most, můžete mi pomoct se dostat ven?" Roztřeseně si rukou zakrývám tvář a oni mě začínají uklidňovat, ptají se jak vypadal a podobně. Dostanu ze sebe jen, že měl na sobě zelený kabát. Pak dodávám hnědozelený. Jeden z nich prohodí něco jako, že se po něm půjdou podívat. Druhý něco jako "Jo, to je ten..". Jsem příliš v šoku,a bych to všechno vnímala. Třetí se mě ptá, kam potřebuju jít. Jen ukazuju rukou "Tam.".Neustále jim všem děkuju. Jeden mě odvádí k bráně a cestou mu to všechno říkám. Vysvětluje, že je to zavřené jen nahoře, že se tam dá v pohodě jít. Říká, že je to v pořádku, když poznamenávám, že jsem tam neměla asi lézt, ale.. Dodává s úsměvem, že jeden z těch mužů byl ředitel areálu a že prý je to v pořádku. Vyloudím ze sebe jen "Uch." protože už jsem se viděla u na stanici u výslechu. Říká, že sem za mnou už nepůjde. Neustále mě uklidňuje. Pouští mě ven a říká, že kdybych tudy šla, tak klidně můžu touto bránou vylézt - skutečně je zavřená jen nahoře na petlici, i když mě napadá, že bych tam asi nedosáhla. Říká mi, kde jsem a já mu vysvětluju, že to tu znám. Znovu mu děkuju a výjdu ven. Ještě pak za mnou volá, že se sem kdykoli můžu přijít schovat s náznakem úsměvu v hlase. Volám za ním děkuju s roztřeseným smíchem a vydávám se k přechodu. Nervózně dvakrát plácnu do krabičky s nápisem "Dotkni" na sloupu se semaforem. Blikne zelená a já přejdu na druhou stranu. Děkuju vlku, že jsou i hodní lidé, přestože jsem v mysli viděla i jiný scénář. Ale děkuju mu, že mě podnítil jít za nimi a že oni se zachovali tak, jak se zachovali. Po chvíli váhání se rozhodnu jít po straně přivrácené lesu, protože obcházet výstaviště by bylo na dlouho a přehnaná opatrnost. Zkřížím ruce na prsou a žmoulám mikinu. Zaslechnu sirény policie a bláznivě mě napadne, že po něm pátrají, ale hned si tu myšlenku vyvracím. Zděšeně dýchám, pořád se rozhlížím, zda někde není. Všechno ěm leká, držím se u krajů. Všichni lidi mi zvedají tlak, rychle ej obcházím s vyděšenými pohledy. Jeden starší pán s bodrým úsměvem se na mě překvapeně dívá. Všechno je náhle tak hlasité, tak ostré, intenzivní.. Strach. Vím, co je to opravu se bát. Fyzicky se bát. Za neustálého rozhlížení se dojdu k zastávce, kde jsem cestou do lesa přešla do kroku. Říkám si, že s tímhle plížením musím já vypadat jako kriminálník. Leknu se člověka na zastávce a pokračuju dál po cyklistické stezce. Kdykoli jde někdo sám, děsí mě. Děsí mě auto otáčející se na vozovce. Děsí mě zvuk projíždějící tramvaje. Děsí mě obličeje lidí za sklem trolejbusu. Jela bych jím, ale nemám u sebe peněženku s šalinkartou a nechci riskovat, že by tam byl, nebo čekal na té zastávce s poslední básničkou. Koukám do zpětného zrcadla pro řidiče a napadá mě, že jsem paranoidní. Přesto rychlým tempem pokračuju k domovu, stále tak vyděšená. Jdu pořád po jedné straně, protože na druhé je plno uliček, kde by se mohl skrývat. Tady jsou ale zase stromy. Napadá mě běžet, ale říkám si, že by fakt mohl být za stromem a ještě na mě vyskočit. U zastávek zpomaluju a nedůvěřivě je obcházím obloukem. Blížím se k domovu a už se těším, jak budu (obrazně) líbat jeho práh. Poslední kousek jdu obzvlášť rychle. Vytáhnu si klíče, že ho jimi kdyžtak zmlátím a lituju, že jsme si nevzala nějaký sprej nebo nožík, který většinou mívám na klíčích. Vpadnu dovnitř, zabouchnu za sebou a zamču. Teprve pak si vydechnu. "Jsem doma! Doma, doma, doma." Jdu k výtahu a úlevně se směju. Napadá mě, že možná stihl jít dovnitř a teď jsme se zamkla do pasti, ale znovu se uklidňuju, že po mě třeba vůbec nešel a že nemůže tušit, kde bydlím. Když ale Ježek věděl, kdy mám narozeniny, aniž by mu to kdo řekl.. Šíleně přemýšlím, jak by to mohl zjistit a málem umřu, když slyším kroky. Je to sousedka, se strachem rozšířenýma očima ji pozdravím v momentě kdy zdraví ona mě a čekám na výtah. Ona lomcuje dveřmi a pak otráveně vytahuje klíče. Rychle lezu do výtahu a pohlédnu na sebe do zrcadla. Oči zarudlé, nozdry rozšířené, vlasy rozcuchané. "Vždyť zrovna ani nevypadám jak holka!" myslím si zoufale. Vylezu a šourám se ke dveřím. Plížím se. Otevřu a aniž bych pozdravila, sundám si boty. Jdu rovnou do pokoje. Od vedle mě zdraví bratr. Neodpovídám, odepnu tašku a padám na postel. Ptá se mě, zda jsem si to užila a ve mě zatrne. Slyším mamku, jak jde z pokoje do bratrova. Objeví se ve dveřích mého a ptá se, zda jsem mrtvá. Mrtvým hlasme odvětím, že ano, ale ne z běhání. Po mém tónu se ptá, co se stalo. Sednu si a znovu na mě jdou slzy, vše jim říkám. Oba stojí ve dveřích a mlčky na mě koukají. Mamka se ptá, jak jsem poznala, že je to úchyl. Říkám, že kvůli tomu, že za mnou celou dobu šel. Poznamenává, že to byl třeba jen někdo narušenej. Snažím se nezatěžovat vztekem, že mi opět nevěří, nebo že to zmírňuje. Ale dávám ji za pravdu, ovšem namítám, že je to jedno, že jsme stejně měla strach. Bracha jde znovu k počítači a já mamce ještě něco říkám. Pak poznamenám, že potřebuju čokoládu. Říká, že až budu v pohodě tak za ní mám zajít kvůli plánům na léto. Kývnu jí na to a vysypu si na ruku čtyři dílky Shogetten a jdu za bráchem. Jednu mu dám. Říká, že by nechtěl potkat úchyla, ale pak tvrdí, totéž co mamka, pak ale dodává, že to stejně muselo být děsivý. Prosím ho, ať mě obejme a slzy mě znovu přemůžou. Pak mě pustí a já opět začnu o tom mluvit. Mezitím do sebe cpu čokoládu a tentokrát ji necumlám jako obvykle, když si ji chci vychutnat. Říká, že si říkal, zda jít se mnou, ale.. Namítám, že by to nepomohlo a pak o tom diskutujeme, příjde mamka a něco říká. Za mnou skočí kočka. Zakloním se a nechám ji, vylézt mi na hruď. Svým předením mě postupně uklidní. Odejde, já vstanu a zapomenu, co sjem chtěla udělat. Jdu do pokoje a sednu k počítači. Na icq nechci jít, tak jen napíšu nicneříkající status na FB. Ano, napadá mě, že snad už nikdy nepůjdu sama do toho lesa. Nikdy nepůjdu do lesa. Nepůjdu ven. Nikdy nebudu věřit lidem. Nikam nepojedu. Utnu svou hysterii, protože výjezdů za Nimi se nikdy nevzdám. Bude to zas v pořádku - určitě za nedlouho zas někam půjdu sama. Jen se už budu bát...
ou :O, opravdu zážitek, víš, možná to nebyl úchyl, ale to neznamená, že ostatních lidí se nemusíme bát. Jsou snad i horší. A když ti instinkt říkal útíkej, určitě měl pravdu. Lovec, no, to byl, ale ty jsi neutíkala jako kořist. Zůstala jsi šelmou. Copak vlci neutíkají před lidma? Straní se jim a dělají dobře. Proto jsi měla utéct, proto jsi utíkala... Ach, stašný zážitek. Lidí se bojím nejvíc, protože lidé nemusí ublížit jen fyzicky... Ale nemusíš mít strach, stále jsi šelma, jsi ve výhodě! :)