Dnešní pásmo.. Našla jsem takový hezký parčík krytý před zraky ulice jen s jednou houpací sedačkou, tak jsem tam chvíli vrzala a nenápadně házela pohledy na domy okolo.. Neviděla jsme je, ale věděla jsem, že zíraj.. Byly tam slyšet zvuky z ulice a mumlání hlasů.. Nakonec jsem to brblání nemohla snést a šla jsem.. Ale viděla jsem Ji - Lunu - byla krásná, ač necelá.. Potmělým Brnem jsem se vracela domů s letmým úsměvem na tváři.. Ztracená v myšlenkách - ve snech.. Co by Mohlo být..
P.S.: Poslední řádku jsem nakonec umázla, aby si to náhodou někdo špatně nevyložil :)
Melancholické vrzání houpačky
ve stínu Luny
světlo domů
stromy?
jediný, osamělý
zakrytý panelovou masou
červánky!
jen ten hluk ulice to kazí...
jarní písně ptáků
lidské mumlání:
nevítaná...
vypadni!
připozdívá se
- je čas na návrat
fialový stín se do spánku vkrad
ve stínu Luny
světlo domů
stromy?
jediný, osamělý
zakrytý panelovou masou
červánky!
jen ten hluk ulice to kazí...
jarní písně ptáků
lidské mumlání:
nevítaná...
vypadni!
připozdívá se
- je čas na návrat
fialový stín se do spánku vkrad

Znám to. Jak lidé a domy dokážou všechno zkazit. Najdu občas nějaké krásné místo, ale oni mi nedopřejí klid. Občas je prostě musíme ignorovat...