close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Ve vlčí kůži_1

22. března 2010 v 0:15 | Bella |  DAN

11. kapitola - Ve vlčí kůži


Ták, konečně nový díl :) Je dlouhý, tak jsem ho rozdělila na víc částí.. V minulém díle doírazily Far, Rune a Sense na místo srazu Rady a setkaly se se zbytkem Smečky. Moony vyléčila Fariah a Sense se seznámila se zbytkem Smečky. Připojil se k nim Al a on i Far slíbili Sense, že ji budou navždy chránit. Na konci se Luna právě dotkla Stromu a objevil se Duch Lesa.


Sense zírala s otevřenou pusou. Když se kopyta Ducha Lesa dotkla lesní půdy, vypadalo to, jakoby se zvedly obláčky stříbro-zlatého prachu. Pak zjistila, že ten prach, zdá se, padá přímo z Luny a vznáší se nad Lesem jako nějaká třpytivá bariéra. Fariah se k ní nahnula:

"Teď jsi svědkem jednoho z nejtajnějších a nejvzácnějších úkazů mezi Zvířaty. Strom, Luna, Duch Lesa a ten Prach.. jsou pro nás vším.."

Sense jen vyjeveně mlčela, přestože jí hlavou plulo nesčetně otázek, Fariah se však už odtáhla a sklopila oči před Duchem Lesa. Sense si až teď uvědomila, že míří k nim. Nevěděla, jak se zachovat a tak jen sklopila hlavu.. Teprve až ji ovanula příjemná vůně teplého dechu, uvědomila si, že Duch Lesa stojí přímo před ní. Bázlivě zdvihla hlavu a pohlédla do téměř lidského obličeje toho tvora. Pokud se to tak dalo říct, měl na tváři uklidňující úsměv. Jeho dech jí příjemně omamoval - jako vůně nějaké exotické květiny. Za překvapivě dlouhými řasami se třpytily jasné zelené oči. Nemohla se do nich dlouho dívat. Zdálo se, že Duch Lesa se stříbřitě zasmál. Pak zaslechla jeho hlas znějící jako zvonění drobných zvonků.

"Pojď! Je čas..."

Připadala si jako dítě ve snu, když omámeně stoupala mezi kořeny Stromu. Ohlédla se na Smečku a všichni se na ni povzbudivě usmívali. Kalya a Fariah vypadaly trochu jako matky dojaté úspěchy svého dítěte. Alzamir se tiše chechtal jejich výrazům. Ale Duch Lesa ho nepokáral. Jen se usmál. Sense se tvář rozehrála úsměvem. Zdálo se, že všechna Zvířata Ducha Lesa spíš zbožňují, než že by na něj koukali s posvátnou hrůzou. Cítila, jak jí také projela vlna náklonnosti a síly ze sounáležitosti s těmi tvory. Vystoupala posledních pár kroků k Duchu.
Teď byla na dosah kmenu Stromu. Jeho kůra vypadala jako tvář staré ženy zbrázděná vráskami a protkaná moudrostí věků. Nedokázala říct, jakou má barvu. Chvíli vypadala mahagonově, pak ebenově, za chvíli zas březově, dubově... Chtěla se té kůry dotknout, ale -

"Na všechno příjde čas, teď poslouchej," promluvil Duch.

Otočila se k němu a nechala se hypnotizovat jeho pohledem.

"Ty víš, co se chystá. Tvůj čas nadešel, protože tak bylo určeno. Ale ty máš možnost volby. Co je v tvém srdci? Nech magii proudit a síly propuknou, Prach se snese..."

Jeho řeč se objevovala a vytrácela jako nějaké zaříkávání, celý svět se s ní točil...

"Našla jsi sama sebe? Víš kdo jsi? Ptej se, ptej. Ptej se hlasu uvnitř sebe..."

Prach padal všude kolem a vytvářel kolem ní souvislý sloupec, zářivé oči Zvířat se slévaly dohromady, slyšela bubny ve své hlavě...

"Údery Osudu, šeptání Sudby, následuj hlas svého srdce..."

Srdce bušilo jako o závod... Bezmyšlenkovitě hledala ve vzduchu oporu, až našla kůru Stromu... Projel jí záškub, jakoby dostala zásah bleskem. Neviděla nic, než třpytící se Prach a v hlavě slyšela stovky šeptajících hlasů... Zavalovala jí tíha vzpomínek na její starý život, ale viděla i věci, co jí nebyly vůbec povědomé... Všechny ty obrazy... Pomalu se vytrácely a ona ztratila vědomí...

***

"Nevypadá moc dobře co?"

"Co čekáš?"

"Zkus se napojit na stoletou paměť a uvidíme, jak se budeš tvářit..."

"Ale ta barva..."

"Mě to nepřekvapuje..."

"Zajímalo by mě, jaké bude mít oči..."

"Není to jasné...?"

K Sense vzdáleně doléhaly ozvěny hlasů. Nebyla ale schopná je zařadit. Nebyla si jistá, kde je. Ani kdo je. Dívka, Strom, Vlk..? Nebo snad Prach..? Byla všude. Byla nikde. Měla dojem, jakoby si prošla historií světa od jeho počátku. A teď byl čas vrátit se do přítomnosti... Ale jaká byla? Nebyla si jistá, zda chce otevřít oči... A leželo se jí tak pohodlně... Na měkkém mechu. Chtěla ho pohladit rukou, ale -
Prudce sebou trhla a otevřela oči.

"Ha, jsou zelené!"

"Já to říkal..."

"Jak se cítíš?"

Nad ní se vznášel usměvavý obličej Kalyi. Viděla teď trochu jinak. Některé barvy byly ostřejší, jiné naopak zšedly. Vlci vypadali ještě úžasněji, než když je viděla lidskýma očima. Ano, už nebyla člověk. Místo rukou měla tlapky. Zvědavě si prohlížela svou novou podobu. Měla bílou, trošku stříbřitou srst. Své oči nemohla vidět, ale zdálo se, že jí zůstaly její zelené, což bylo u vlků hodně zvláštní. Zkusmo zastříhala ušima. Byl to hodně podivný pocit. Nejpodivnější ale byl ocas. Na ten nebyla zvyklá. Ale možná proto z něj byla nejnadšenější. Ostatní jí se zájmem pozorovali. Pohlédla na ně:

"To je... úžasné...."

Kalyia se zašklebila.

"Se vstáváním počkej, bude pro tebe asi obtížné zvyknout si na chození po čtyřech tlapách..."

Neposlechla ji a hned se hrnula na nohy. Skončila s čenichem zabořeným v mechu.

Stříbrohřbet si povzdechl:

"No jo, typická tvrdohlavá Vlčice."

Zasmáli se.

"Kde je Duch?" zajímala se Sense.

"Zase se vrátil do Stromu. Příjde zase spolu s Lunou."

Sense si chtěla chytit hlavu do dlaní. Docílila jedině toho, že uklouzla. Tohle bude na dlouho...

"Jaktože...to přišlo tak... náhle?"

Fariah se zasmála:

"Před Duchem se nic neutají. Později ti vysvětlím, jak to všechno přesně je, ale ten Prach, co jsi včera viděla... Je všude. Není to jen tak nějaký Prach, dalo by se říct, že žije. Myslí. A lepí se hlavně na to, co také myslí, i když je i v rostlinách a kamenech. Každopádně má přehled o každé myšlence nás tvorů z Lesa. Musela jsi být rozhodnutá už dřív. Někde hluboko. Při tom rituálu jsi musela jen přemoci svůj strach a následovat hlas srdce. I v tvém Srdci je Prach... Vede tě, radí ti... I jako člověku předtím, ale jak ses teď stala Vlkem, tyto křídla -" roztáhne ty svoje "Prach se do nich bude ukládat, až je také získáš. Proto mít křídla je ve Zvířecí říši něco jako odznakem moudrosti, síly... Díky Prachu můžeš pracovat i s magií - jen se vlastně napojuješ na světovou duši - na Prach - " pokračovala by dál a dál, ale Alzamir ji utnul:

"No tak, sestřičko, takto po Probuzení je toho na ni moc naráz, nech ji se vzpamatovat."

Sense se rozhlédla. K jejímu překvapení viděla jen pár Zvířat a Runepelt a Bervé tu taky nebyly.

"Kde jsou všichni?"

"Toulají se všude možně. Bervé a Runepelt jsou u svých. Sejdeme se tu zase až v noci."

"A to vůbec nebyli překvapení, když mě tu viděli..?"

"Neposlouchala jsi? Dá se říct, že tady i stromy mají oči - nic nezůstane nepovšimnuto... Dávno už o tobě všichni věděli..."

Sense se zachvěla při představě, že jí snad všechna Zvířata lezla do hlavy. Minimálně některá...

"Nemůžou ti přímo číst myšlenky... A vůbec, myslíš, že to jediné, co je zajímá je mysl lidské dívky..?"

"A co děláš teď ty?" rozohnila se Sense. Kdyby byla ještě člověkem, určitě by se červenala.

"Měla bys vidět svůj výraz," zasmála se Kalyia.

"Jen čtu řeč těla," zašklebila se Far.

Sense se to rozhodla nekomentovat a znovu se pokusila zvednout. Roztřeseně stála na všech čtyřech. Kalya, spokojená, že ji konečně může pozdravit jako vlka, jí olízla tvář. Sense automaticky zamávala ocasem, na což ovšem nebyla připravená a zase spadla.

"Promíň," omlouvala se Kalya, ačkoliv sotva zadržovala smích.

"Tvoje tělo ví co má dělat dřív než ty," usmála se Fariah spokojeně. "Nevzdoruj tomu a nech se tím vést. Tak, nahoru."

Sense si povzdechla a znovu se zvedla. Na všech čtyřech postupně zkusila zvednout každou tlapku. Konečně stála všemi čtyřmi pevně na zemi.

"Výborně," pochválila ji Far.

Sense si všimla, že s ní zůstaly jen Vlčice, Vlci se někam vypařili.

"Šli lovit, ale toho si teď nevšímej."

Sense přemýšlela, jestli se tohle skutečně dá poznat jen z řeči těla...

"Jsou přece jen dva..."

"Nepodceňuj naši velikost," usmála se Moony, která promluvila poprvé za tu dobu. "Stříbrohřbet je velký jako medvěd a taky tak silný. Lord má zas výhodou toho, že je štíhlý a rychlý. Navíc díky lidem má trochu pozměněný styl myšlení..."

"Jo, myslím, že tomu říká taktika," kývla Kalya.

Aha, taktika. Plánování. Zdálo se, že ani jedna z Vlčic netuší, co to je. Skutečně věřily jen instinktům. Vypadalo to, že si teď s Lordem bude asi nejlépe rozumět. Tohle zvykání si bude na dlouho, přestože v některých věcech byla už dříve Zvířatům podobná víc než lidem.

Povzdechla si.

Vtom ji Fariah zezadu postrčila čenichem. Sense nohy vyrazily samy kupředu. Byly na vrchním konci louky a dolů ke stromům se svažoval mírný kopec. Sevřel ji strach.

"Tvé nohy ví, co mají dělat! Věř svému srdci! Poddej se tomu!"

Slyšela výkřiky Fariah za sebou, ale stejně tak by na ni mohla volat, ať uvěří, že jí ponese vzduch, když si to bude přát. Nebyl to nijak velký kopec, ale ona byla ráda, že na těch čtyřech tlapách vůbec stojí. Teď jimi plácala do měkké půdy, všelijak se jí překřižovaly, nakláněla se... Zatím ale nespadla. Nebála se ani tak pádu, jakože nebude umět zastavit... Přinejhorším narazí do stromu... Bezděky zavřela oči. Proklínala Fariah a snažila si namluvit, že je to jen sen. Čekala, až narazí do stromu... Pak si ale uvědomila, že běží dál. Otevřela oči. Probíhala právě mezi stromy. Skutečně to bylo, jakoby její tlapy běžely samy od sebe. Dokonce se už neklátila ze strany na stranu. Překvapeně zamrkala a zabočila kolem útlé břízy nazpět. Vlčice dobíhaly k ní. Stále s nevěřícím úsměvem před nimi zastavila.

"Teď tě to překvapuje, protože nejsi zvyklá, ale pak už na to nebudeš muset ani myslet, je to jako když běžíš normálně - " spustila zase Fariah své přednášky.

Sense se neovládla a drcla do ní. Kalya a Moony se rozesmály.

"Teď ti to vrací."

"Mno páni," vydechla jen Far a sbírala se ze země. "Vypadá to, že jsi to pochopila," usmála se.

Bylo to strašlivě zvláštní. Sense si ani neuvědomovala, jak to dělá, ale dokázala hýbat svým tělem podle svých přání. Přitom věděla, jak obtížné to pro ni bylo ještě před pár minutami.

"Učíš se rychle," poznamenala Far trochu zamyšleně.

Neříkaly jí to, ale skutečně to bylo hodně rychlé oproti tomu, co čekaly. Sense byla i slušně silná, ale možná to také bylo tím, že právě dostala nové tělo.

Zdálo se, že myšlenky Sense se ubírají přibližně podobným směrem, protože se zeptala:

"Kde se vzalo tohle moje vlčí tělo? Nevzala jsem... totiž není to něčí... cizí...?"

"Ne, to Prach. Dokáže... zformovat... hmotu. Jen proměnil tvé tělo. Vlastně jsi takhle vypadala vždy, ale jen jakoby... uvnitř... Jestli mě chápeš?" podívala se na ni Fariah tázavě.

"Snad ano... Páni ten Prach... Budeš mi o něm muset říct víc."

"Večer. To je skvělý čas na příběhy," usmála se Far.

Pomalu šly zpět ke kopečku, na němž včera seděli.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sense Sense | 22. března 2010 v 17:41 | Reagovat

Každou další chvílí pomalu chápu, co jsou to slzy dojetí :o). Děkuju..

2 Bella Bella | 22. března 2010 v 19:29 | Reagovat

Nemáš zač :) (To se ti to tak líbilo? :D) Já díky..

3 Long Long | 22. března 2010 v 19:31 | Reagovat

Moc pěkné ,,filosofické" teorie o Prachu.. :) Když jsem přečetla začátek, před očima se mi vybavil film Princezna Mononoke a Zlatý kompas, pak také Avatar.. Strom, Duch lesa, Prach.. Všude kde jsem se poznala, jsem se musela usmát - to jsem prostě celá já.. :D:D Ale pasáže, kde jsme všichni, jsou ty nejkrásnější..

4 Bella Bella | 22. března 2010 v 19:40 | Reagovat

Díky, Prach mě fascinuje :) Jo, tohle všechno mě strašně ovlivnilo, ale každopádně jsme do toho přidala své vlastní prvky.. :D  Jé, tak to mě těší, že se mi povedlo tě vystihnout :D Sobecky přiznám, že je taky mám ráda - vždycky se usměju, když o vás píšu :))

5 Beri Beri | 22. března 2010 v 21:11 | Reagovat

Úžasné ! :-D

6 Bella Bella | Web | 22. března 2010 v 22:07 | Reagovat

Díky :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama