1. kapitola - Temný anděl
Černobílá šmouha se mihla proti modré obloze. Z dálky by možná připomínala nějakého gigantického ptáka. Párkrát zamávala křídly a snášela se nad korunami stromů dolů k mohutné zřícenině nějaké pevnosti.
Byl podzimní podvečer, slunce stálo nízko a zalévalo krajinu svými posledními laskavými paprsky. Koruny stromů se vlnily jako v rytmu nějakého pomalého tance. Zářily všemi barvami od žluté až po sytě rezavou. Listí se pomalu snášelo k zemi a ulehalo na půdu, kde spolu s mechem vytvářelo barevný koberec. Na východě se jako moře vlnila tráva obrovité pláně a v dáli zářilo stříbrné město. Po obloze se hnalo pár bílých mraků a na chvíli zakryly slunce, takže se krajina ponořila do tmy. Ze západu od hor se proti nim hnaly tmavé cáry dalších mraků. Krajina mlčela jako zařezaná.
Černobílá bytost se snášela k zemi nedaleko zřícené pevnosti. Nohama zavadila o vrcholy stromů a k zemi se snesla záplava zlatého listí. Slunce se opět vynořilo zpoza mraků a pohladilo její hustý kožich. Byl to kožich velkého vlka. Ze zad mu vyrůstala mohutná černá křídla. Přes polovinu tváře měl čupřinu chlupů černých jako noc, na zádech hřebínek stejně černé srsti, i tlapy, špička ocasu a náprsenka toho vlka byly černé. Měl několik jizev a působil děsivě, jakoby ho někdo vytáhl přímo z noční můry. Když se mohutné tlapy toho temného anděly dotkly země, utichli i poslední ptáci. Vlk složil svá těžká černá křídla a ta pak náhle zmizela. Otřepal se a obhlédl okolí. Nikde se nic nehýbalo, jakoby se všechna zvířata zalekla jeho přítomnosti a skryla se do svých nor a doupat. Vlk zavětřil a pak se pomalu vydal k úpatí skály na níž stála ta zřícenina.
Kameny pevnosti byla zarostlé mechem a skalními květinami. Někdy se dokonce mezi spáry uchytily stromy a bojovaly o přežití na skále. Zřícenina byla očividně hodně stará a opuštěná, avšak nahoře mezi rozpadajícími se zdi plápolal oheň. Vlk vyskočil na jednu ze zdí a pozoroval rudé plameny z dálky. Jednu chvíli se kolem nich mihla postava. Měla tak bílou kůži, že se od ní odrážela zář ohně. Mezitím se setmělo, takže už byla úplná tma. Bílá postava se na chvíli otočila a hleděla přímo na místo, kde byl vlk. Neměla by ho vidět, protože byl skrytý za hradbou svých křídel černých jako noc. Zjevně ho ale nějak cítila.
Vlk seskočil ze zdi a klidným krokem se vydal přímo k ohni a oné bílé postavě. U ohně ležely nějaké hadry a větší balík, nejspíš deka nebo nějaké oblečení. Oheň plápolal uprostřed menšího plácku, kde nerostly žádné rostliny ani stromy. Bílá postava stála k vlkovi zády, za ohněm. Nikde nebylo žádné jídlo, které by třeba opékala. Dokonce to vypadalo, že oheň hoří pouze z těch pár polen, protože postava nepřikládala. Oheň ale neuhasínal. V jeho záři se zdálo, že se balík hadrů pohnul. Srpek Luny se dotknul nejvyšší zhroucené věže.
"Čekal jsem, kdy příjdeš, Angeli," ozvala se bílá postava.
Vlk vystoupil ze stínu mechem zarostlé zdi.
"Nepřekvapuje mě to. Musel jsi vědět, že po tobě půjdu."
Postava se uchechtla a odhalila špičaté bělostné zuby. Stále stála k vlkovi zády, zahalená v dlouhém černém plášti. Byly vidět jen její vlasy, které měly tmavě fialovou barvu a splývaly až k pasu, a dlouhé špičaté bílé uši.
"Nemusíš se bát, stihl jsi to. Počkal jsem na tebe. Chtěl jsem, abys to viděl."
Postava se rozchechtala a otočila se tváří k vlkovi. V záři ohně plály její oči sytě rudou barvou. Dlouhé, štíhlé černé obočí se nad nimi stahovalo jako mraky a ústa úplně odkrvená hrála v posměšném úšklebku.
"Nedostaneš mě! Budeš se muset vrátit k těm lidem, co je tak miluješ a oznámit jim, že jsi zklamal."
Vlk nehnul ani chlupem. Postava chňapla za balíček hadrů a zdvihla ho vysoko do vzduchu. Ze spodu balíčku trčely nohy a to, co se zdálo býti kožešinou, byly vlasy drobné dívky. Zjevně spala.
"Zvěsti o tvých činech se donesly až ke mě Angeli. Moc mě zajímalo, jestli jsi vážně tak skvělý, jak se o tobě říká. Ale mám dojem, že jsi jen patolízal toho prašivého lidstva."
Oči postavy se vypoulily a obočí stáhlo.
"Tak co uděláš? Nemysli si, že se se mnou vypořádáš tak snadno! Nejsem jako ostatní našeho druhu."
"To říkaj všichni," ušklíbl se pro změnu vlk a zaryl drápy do země.
"Uvidíme, jak sebevědomě se budeš tvářit, až ti budu urvávat tu tvou rozšklebenou tlamu," zavrčel do ticha.
Postava prskla a dítě obloukem letělo ke zdi. Udeřilo se do hlavy a svezlo se k zemi. Po čele mu stékal čúrek krve. Vlk od něj odtrhl oči a uhnul před dlouhými nehty té postavy v černém plášti. Ta měla teď v obličeji šílený výraz - oči vytřeštěné, protkané sítí žilek, chřípí roztažené vzrušením a černé obočí se nad očima spojilo do širokého V. S vyceněnými zuby se znovu a znovu vrhala na vlka a svými dlouhými pařáty mu na těle zanechávala krvavé šrámy.
"Zaskočen? Říkal jsem ti, ať mě nesoudíš podle ostatních," ušklíbla se, když vlk zabrzdil zadníma o zeď a prudce vydechoval.
"Jsi zatraceně rychlý Antoniusi, ale to není nic, co by se nedalo zvládnout," zavrčel vlk.
Přikrčil se, všechna jeho srst se naježila. Černá čupřina kryjící levou polovinu jeho tváře se zvedla a odhalila černočerné lesklé oko. Když se to toho oka díváte, je to jako pohled do studny. Vlhká černá tma a vy se propadáte pořád dál a dál dokud nespadnete na ledově studené dno, kde se pomalu utopíte v té dusivé černotě.
"Tohle na mě nezkoušej," vřískla postava, kterou vlk nazval Antonius a sekla po něm svými dlouhými pařáty.
Vlk zakňučel, Antoniovy pařáty zanechaly dlouhou ránu přes jeho černé oko. Musel je teď držet zavřené. Antonius si spokojeně odfrkl. Vlk zavrčel a pomalu zvedl hlavu. Prameny černých chlupů jeho černé čupřiny, teď zabarvené od krve, mu volně visely okolo čenichu a z poloviny teď zakrývaly i druhé oko. Antonius se tvářil děsivě sebevědomě.
"Smiř se s tím. Prohraješ a ten spratek se nedožije rána."
"Já neprohrávám," zavrčel vlk a vrhl se na něj.
***
Cáry černého pláště polykal oheň. K nebi se nesl mastný dým a zakrýval Lunu, pošpiněnou krví. Vlk ležel nehybně u ohně a z boku mu vytékala krev.
"Sakra."
Zvedl hlavu a lízal si rány. Pak se ohlédl po té drobné dívce. Byla už vzhůru a hleděla na něj široce rozevřenýma očima plnýma slz. Vlk se roztřeseně zvedl a pohlédl na ni. Děvčátko si zakrylo rukama ústa a kleslo na zem.
"No tak, neboj se."
Vlk se trošku přikrčil, stáhl ocas a natáhl tlapu směrem k němu.
"Já ti neublížím."
Dítě zatřáslo hlavou a rozplakalo se ještě víc. Drobný pramínek zaschlé krve ještě stále zdobil jeho něžnou tvářičku s nazlátlýma očima.
"Neboj se."
Dítě se zvedlo a dalo se na útěk.
"Sakra."
Vlk sledoval mizející dívku a klesl k zemi.
***
Svítalo. Nad zříceninou prolétlo nějaké velké černé stvoření. Chvíli tam kroužilo a pak se sneslo k vyhaslému ohništi. Byl to černý panter s černými křídly. Rozhrábl tlapu oheň a soucitně pohlédl na velkého vlka.
"Ale," ozval se vlk chraplavě.
Panter se ušklíbl, vlkovi oči na něj hleděly s láskou a nadějí.
"Už zase příliš riskuješ Dark Angeli?"
