9. kapitola - Štěkání a vytí
"Fariah..?" špitla Runepelt.
"Drž se dál!" vyštěkla.
Od páteře jí probíhal třes, černé perutě se napínaly jako v nárazech větru, čupřina se trhala v jeho neviditelných poryvech. Černé oko plálo stejně jako černý pruh srsti na zádech. Roztřeseně stála na všech čtyřech roztažených do šíře, z ran prýštila karmínová krev. Sense zděšeně vykukovala zpoza keře, zvedla se s úmyslem jít blíž, ale Runepelt na ni vykřikla se splašeným výrazem:
"Nechoď blíž!"
Sama kousek ucouvla. Fariah šlehla černým okem po mrtvolách Lovců rozsápaných kolem. Sklonila hlavu, vycenila zuby a usilovně se hryzala do pysků, až jí tekla krev. Třes pomalu přešel a ona se uklidnila.
"Far..?" zkusila to Runepelt.
"V pořádku," zachraplala.
Nasadila soustředěný výraz a rány se začaly hojit. Runepelt se zamračila a Sense opatrně šla k nim.
"Víš přece, že tě to ubírá o..-"
"Jo, vím!" vyštěkla. "Musíme odsud zmizet, není tu bezpečno, jak sis jistě všimla, a Rada bude chtít o tomhle vědět. Nemůžeme si dovolit tu vysedávat kvůli tomu, že jsem zraněná."
Runepelt, která zjevně chtěla ještě něco říct, jen sklonila hlavu a hlesla:
"Jo, asi máš pravdu.. Mám vzít Sense?"
"Jsem v pohodě," zabručela Far, zahloubaná a sklopila křídlo, aby si jí Sense mohla vylézt na hřbet.
Ta se usilovně snažila nedívat na mrtvoly Lovců. Když Fariah zamířila přímo k jedné z nich, radši se podívala stranou.
"Tohle by určitě měli vidět," zavrčela Far a vzala do zubů jeden z drápů. Jak se skláněla, škobrtla a málem si narazila čenich. Sense vyjekla a skončila jí až někde za hlavou.
"Eh, v pohodě..?" naklonila se k Fariah.
"Jo, to jen..-" sykla bolestí. "Zdá se, že ty rány, co šly hluboko do svalů nepůjdou vyléčit tak snadno.."
"Nemám ji přece jen vzít?" zamračila se Runepelt, která se zájmem prohledávala ostatní těla.
Jen zavrtěla hlavou.
"Nesnaž si přehnaně hrát na silnou, Fariah," stále se mračila Rune.
Sense s ní v duchu souhlasila.
"Je mi fajn," utrhla se na ni a vydala se ostrou chůzí napřed.
Runepelt se za ní chvíli dívala, pak jen zatřepala hlavou. Naposledy se podívala na to, co zbylo s Lovců bez jediné špetky lítosti nebo úmyslu je nějak pohřbít, a pak rychlými skoky doběhla Fariah.
Většinu cesty teď jen klusaly s občasnými přestávkami, přestože Fariah tvrdila, že to není nutné. Ale jak Runepelt, tak Sense si všímaly, jak občas poklesne na zadní nohu a strnule došlapuje na přední. Přes noc běžely také, protože Fariah se nechtěla zdržovat a zastavení důrazně odmítla s tím, že už tak jim to trvá hrozně dlouho. Runepelt a Sense nic nenamítaly, protože ji nechtěly namíchnout - očividně nebyla v dobrém rozmaru.
Byl už druhý den a chýlilo se k večeru, když Fariah konečně prohlásila, že se blíží. Les začínal být hustší, stromy měly široké kmeny porostlé lišejníkem. Po větvích se plazil břečťan a na cestě se lesklo zapadající slunce v malých kalužích. Kapradiny se ohýbaly k zemi a ptáci zpívali píseň a o vodě a znovuzrození. Sem tam přeběhla přes cestu nějaká veverka, nebo se zachvělo listí na keřích, když vyplašili jednoho ze zpěváků.
Fariah zastavila. Sense, která na jejím hřbetě podřimovala, tím byla zaskočena a narazila do jejího napnutého krku. Runepelt zastříhala ušima. Fariah chvíli pozorně naslouchala a pak se poprvé za celou dobu usmála.
"Vlci."
Sense se neubránila vzrušení a Runepelt se pouškílbla Fariažinu výrazu. Její pohyby se úplně změnily. Trhaná bolestivá chůze se stala pružnou, plíživou. Bylo v ní napětí a očekávání. Podle toho, co mohla Runepelt slyšet, byli čtyři v bezprostřední blízkosti. No, příliš bezprostřední zase ne, protože je neviděla. Ale byli dost blízko. Slyšela i další vlky, ale ti byli dál.
Fariah se rozběhla. Sense jí zatnula prsty do kožichu a Runepelt pozorně naslouchala úderům tlapek v okolí. Jako kočka uměla poznat rozdíl mezi těžkými údery tlap velkého vlka, psího pleskání vedle něj, měkké dopady tlapek vlčice za nimi a plíživé údery vlčice - šelmy na druhé straně. Pohlédla na Fariah. Té se na tváři rozléval výraz spokojenosti, jaký za celou tu dobu jejich opětovného setkání neviděla. Fariah zvedla hlavu a dlouze vítězně zavyla, až Sense přeběhl mráz po celé páteři. Ze tří stran se ozvala odpověď na její vytí. A Runepelt cítila její spokojenost. Tohle byla Její Smečka..
