10. kapitola - Nikdy sám
Cesta stoupala stále mírně vzhůru a mezi stromy si razily cestu obrovské kořeny. Sense je překvapeně sledovala. Fariah, jakoby vycítila její pohled se svým stále spokojeným výrazem ve tváři řekla:
"To jsou kořeny Stromu Světa. Je přímo uprostřed našich lesů, tam, kde se setkává hranice čtyř území. Chrání tento hvozd a my chráníme jej."
"Páni, ten musí být obrovský.." s bázlivou úctou pozorovala ty nesmírné provazce valící se z kopce jako dřevěná lavina.
Kývla.
"Věříme, že v tomhle stromě je vázána veškerá energie Zvířat. Je jako naše matka a my všichni jsme její děti. A ty se brzy přidáš mezi ně."
"Já?" vydechla překvapeně.
"Nebudeš mít na vybranou.. Víš příliš mnoho.. Rada má dvě možnosti - zabít tě, nebo tě příjmout mezi nás. A myslím, že sama bys volila druhou možnost," pokusila se na ni usmát, ale Sense přeběhl mráz po zádech.
"Jo, asi jo.."
Jak se blížili k úpatí kopce, všimla si Sense obrysů zvířat, jenž se rýsovaly proti zapadajícímu slunci. A vlci se blížili - mohla je spatřit jako barevné šmouhy mezi stromy.
"Seskoč," ozvala se náhle Fariah.
"Cože?"
"Věř mi, bude to pro tebe lepší.."
Runepelt přiběhla blíž a Sense opatrně přelezla na její hřbet. Fariah na ně hodila dozadu spokojený škleb a pak vyrazila kupředu.
A pak už se to vlčí klubko vyřítilo na mýtinu. Všech pět jich poskakovalo, vrčelo, kňučelo, dovádělo, válelo se po zemi, rafalo a frkalo. Runepelt po odběhnutí Fariah nikam nespěchala a pomalu kráčela na otevřené prostranství. Sense se tak naskytl pohled na spletité kořeny obrovského stromu. Různě mezi kořeny byly shromážděny skupiny zvířat různých druhů. Spatřila černé pantery, jako byl Al, šedivé divočáky - mnohem větší, než kdy viděla, obrovské hromové orly o nichž slyšela jen z bájí a kteří si svými mohutnými zobany čistili dlouhé bronzové peří, majestátné koně všech barev, jež se podobně jako vlci proháněli po mýtině, jednoho vychytrale vypadajícího lišáka, černou medvědici se dvěma medvíďaty, co se neustále rafali, dokonce zahlédla vzácného sněžného leoparda a smečku lvů vyhřívajících se v posledních paprscích slunce, také si všimla opic na stromech, ale nejvíce ji udivili hlodavci ve zbroji, zvířata, jenž vypadala jako něco mezi lvem a orlem, případně lvem a koněm a také býci chodící po zadních - tušila, že se jim říká tauři. Připadala si jako ve snu. Omámeně sklouzla ze hřbetu Runepelt, která zastavila na okraji mýtiny a pozorovala smečku před sebou. Sense odtrhla pohled od Stromu a prohlížela si vlky. Většina jich byla tmavých barev, až na jednoho, který byl hodně bílý. Všimla si vlčice Kalyi, se kterou se seznámila ještě ve vesnici, a ta na ni zamrkala. Její život předtím, než se setkala s vlky, jí přišel podivně neskutečný a rozmazaný. Zjišťovala, že jí lidé z vesnice vůbec nechybí - cítila se zde jako doma.
Musela se smát jejich dovádění. Vypadali spíš jako vlčata. Přišlo jí naprosto nemožné, že ta vlčice, co tu teď tak poskakuje, ještě nedávno vraždila lidi..
Fariah k ní přiběhla s očima zářícíma vzrušením, po boku jí běžela Kalya a celou dobu jí škádlivě kousala do slabin.
"Co tu tak stojíš? Představím tě smečce," postrčila ji čenichem.
Sense se třásla rozrušením, ale nechala se zatáhnout mezi ně. Pozdravila se s Kalyou a pak už se stala obětí toho slintajícího hejna. Všichni se jí snažili pozdravit, očichat ji, už ani nevěděla čí hlavě se to vyhýbá. O tváře se jí otírala srst, cítila jejich horký dech a občas spatřila tesáky jen kousek od obličeje. Kdokoli na jejím místě by se bál, ale ona byla šťastná. Probudila se v ní podivná divokost a za chvíli už s nimi běhala po mýtině, válela se po zemi jako oni a nechala se srážet velkými packami. Oni zase dávali pozor, aby jí neublížili nebo ji příliš nevylekali. Až už byli všichni úplně utahaní, lehli si kolem kopečku, který ve skutečnosti byl jen dalším kořenem pokrytým hlínou a zarostlým lesní trávou. Sense, ač zadýchané, hrál na tváři šťastný úsměv a jestli se to tak dalo říct i ostatní se usmívali. Sense si je mohla konečně všechny pořádně prohlédnout. Kromě Kalyi černomodré lovkyně a Fariah tam byl velký Moren - výrazný stříbrným pruhem na zádech na jinak černé srsti, potom Moony - vlčice, jež byla celá černá, měla na hrudi pár jizev a měla neuvěřitelně hluboké a zářivé oči a Lord - jak se dozvěděla měl v sobě nějaké psí geny a býval dřív společníkem jednoho významného člověka, byl celý bílý, ale záda měl typicky hnědě žíhaná. Všichni se oslovovali "bratře" nebo "sestro" - jejich smečka byla jako taková rodina.
Fariah došla k ní a dloubla do ní čenichem:
"Budu to muset nechat odsouhlasit Radu, ale brzo budeš patřit k nám. Vlastně jsi k nám patřila odjakživa, ale nevěděla jsi o tom. Stezky Osudu jsou nevyzpytatelné, ale určitě to nebyla náhoda, že jsi narazila na Kalyu ani to, že jsi mi zachránila život. Stále jsem tvým dlužníkem a budu tě chránit," pak se rovnou otočila a odešla na druhý konec kopce za Moony.
Sense se snažila pobrat své zmatené myšlenky.
***
Moony zkoumala Fariažiny rány.
"Lidi?" zavrčela.
Fariah kývla a vytáhla dráp, jenž si zastrčila za proužek hrubé kůže, který měla uvázaný nahoře kolem nohy.
"Jsou pěkně zákeřní.. Jedním hodem mi vyřadili zadní nohu. V průběhu souboje jsem ještě přišla k té ráně na hrudníku.. Používají nějaké techniky, které napodobují zvířecí útoky.. Pche," odfrkla si. "Nestáli by mi ani za to se s nima zabývat, kdyby nebyli tak nebezpeční."
"Riskuješ, víš to?"
Fariah upínala pohled směrem ke smečce a jen něco zamručela. Moony ale pokračovala:
"Fariah, jestli budeš příliš často používat regeneraci, tak už ti nezbyde na důchod."
"Přestaň si z toho dělat legraci, když se snažíš mi domluvat," neubránila se smíchu Fariah.
Moony také stěží potlačovala smích.
"Ne, vážně," nasadila vážný obličej. "Víš, přece, že ti to ubírá čas.."
"No jo," zabručela.
"Jestli si nedáš pozor, tak už ti nepomůžu ani já.. A můžeš mě prosím poslouchat, když s tebou mluvím?"
Fariah odtrhla pohled od pahorku. Lord se zadíval jejich směrem.
"Hm?" upřela na Moony neurčitý pohled. Ta vzdychla.
"Vrací se to viď?"
"Co teď konkrétně myslíš?"
"Teď jsem měla na mysli vliv toho, co se snažíš potlačit."
"Mohla bys přestat mluvit v hádankách?" zamračila se Far.
"Na co myslíš?"
Povzdechla si a převalila se.
"Na prázdné místo.."
"Neříkej, že se cítíš opuštěně.. teď."
"Teď ne, ale.. Jsou různé druhy samoty."
Moony mlčela.
"Já vím, že ty jsi zanevřela, ale.."
"Otoč se, ať ti můžu vyléčit ty rány," uzavřela Moony.
Fariah se otočila, ale pohledem zůstala u pahorku..
***
"Na co pořád hledíš Lorde?," ozvala se Kalya škádlivě.
"Na západ slunce," odpověděl odměřeně a otočil hlavu k nim.
Krajina byla utopená v rudé. Sense seděla s vlky a Kalyou u ohně, který rozdělala, protože narozdíl od nich neměla kožich a tady byli celkem ve slušných nadmořských výškách. Runepelt, která se na nějakou dobu vypařila za svými druhy, teď byla o kousek dál na větvi stromu. Moony léčila Fariah. Lesní tráva mírně šustila ve večerním vánku. Sense byla spokojená. Opírala se o Kaylu a pozorovala Lorda, který se teď bavil pošťuchováním Morena, který to vždycky po chvíli nevydržel a prohnal ho po mýtině. Zdálo se, že ho to "hraní si s ohněm" náramně baví. Po nějaké době se vrátila i Fariah s Moony. Vypadalo to, že Fariah je už v pořádku. Se spokojeným výrazem přišla k Sense a a Kalye. Moony si lehla co nejdále od ohně, ale očima byla chycena v plamenech. Soumrak se postupně vytrácel a krajinu zahalila noc. Podle toho, co říkala Fariah měl být Koncil zítra po ránu. Sense si přitáhla kolena k bradě a zahleděla se do plamenů. Smečka sdílela společnou tichou chvilku, kdy všichni mlčeli - ztraceni ve svých vlastních myšlenkách.
Pak se Sense lekla, protože se ozval podivný zvuk - něco mezi zavytím a vyštěknutím, trhla sebou a prudce otočila hlavu po zvuku.
"Klid, to je jen Bervé," usmála se zeširoka Fariah a vyběhla naproti bílé respekt vzbuzující vlčici.
Pozdravily se jako sestry. Ostatní vypadali, že Bervé neznají tak dobře jako ona a tak se drželi trochu zpátky. Nicméně Bervé mezi ně hned zapadla. Zdálo se, že je hodně výřečná a za chvíli se vzduch naplnil vůní příběhů. Bervé vyprávěla o severském kraji a drsném životě její smečky, Fariah přispěla svými příběhy z misí mezi lidmi i Lord vyprávěl o životě mezi lidmi. Z Morena vyšťourali jen malou zmínku o tom, že dřív míval podobnou malou smečkou jako je tato. Ony totiž odjakživa existují tři vlčí "království" - jižní, severní, východní a západní. To západní už je mnoho let rozpadlé a po jeho území se potulují malé neorganizované smečky nebo jednotlivci plížící se ve stínech. Mezi těmito čtyřmi územími se ještě potulují vargalové - vlčí démoni, jako ti, na které narazila Fariah, Al a Sense cestou k Runepelt. Bervé byla velitelkou severní smečky. Její rod hodně utrpěl útoky vargalů a musela svoji smečku znovu sjednotit, ale teď už se dobře vzpamatovávali z dlouhé zimy.
"Viděl jsi někdy tohle?" zeptala se Fariah Lorda ve chvilce ticha a hodila před něj dráp.
Chvíli si jej prohlížel.
"Ano, viděl.. Ale ne tak, jak si myslíš," dodal, když viděl, jak se nadechuje k nějaké kousavé poznámce. "Slušnou dobu mi vězel v boku," nevesele se usmál.
Fariah na něj upřela oči.
"Promiň," omlouvala se za nevyslovené.
"To nic."
Kalya si potutelně se usmívajíc skousla pysky. Mezi vlky se rozprostřelo nepříjemné ticho. Ne takové to, kdy sdílí své myšlenky a těší se z pouhé blízkosti. Sense se ošila. A pak málem vyskočila podruhé, když za ní praskla větvička. Fariah nasadila nevěřícný výraz.
Ze stínů se totiž vynořil Al a rozpačitě se šklebil. Runepelt seskočila ze stromu.
"Může se panter přidat mezi vás vlky?" oběhl je pohledem a zastavil se na chvíli na Sense.
"Co tu děláš?" zeptala se Far.
"Jestli ti tu vadím, tak zas odejdu," hodil na ni pohled z pod dlouhých kočičích řas.
"Ne, to ne, promiň, já.. chci říct.. nechoď.. Můžeš se přidat mezi nás."
Al se zašklebil a lehl si bokem. Kývl hlavou na Rune, která se připojila také. Fariah si odfrkla nad tím, jak odměřeně se kočky zdraví. Drahnou chvíli po sobě všichni jen tak pokukovali.
"Je tu nějak dusno," ozvala se Kalya a žduchla do Morena.
Ten udeřil plnou vahou do Lorda, ten spadl na Fariah a ta zase zamáčkla Moony. Kalya, kočky a Sense vyprskly smíchy. Lord se snažil dostat zpod Morena, aby nepřiváděl do rozpaků Fariah, na kterou se namáčkl většinou těla. Jediná Moony vypadala pobaveně. Jakmile se všichni vymotali a vzájemně podupali, dali se do nahánění Kalyi. Ta s nadšeným kňučením a poštěkáváním utíkala po mýtině a vyplašila párek zajíců, co se ukládal ke spánku mezi kořeny Stromu.
"Počkej, až tě dostanu!" vrčela Fariah.
Moony se honičky neúčastnila a kočky se do toho nepletly, tak si Sense užila chvilku intelektuálního rozhovoru. Ukázalo se, že Moony našla společnou řeč s Runepelt - probíraly runy, astrologii a astronomii.
"Co jsi dělal celou dobu, co jsme odešli?" zeptala se Sense tiše Ala.
"Vydal jsem se do divočiny. Strávil jsem chvilku jen sám se sebou. Někdy je to dobrý," usmál se.
"Pak jsem šel po vašich stopách. Věděl jsem, že na Koncilu musí být někdo z mého rodu a dlouho jsem až na Runový lid nikoho neviděl. My jsme sice především samotáři, ale nikdo není rád sám napořád.." zaškubal vousky a pohlédl na Runepelt.
"Sestřička tě chce předělat na vlka, co?"
Kývla.
"A ty to taky chceš..?"
Nadechla se. "Sice mě trošku děsila, ale já.. cítím se s vlky dobře.. Příjde mi, že mezi ně patřím.. Je to jako bych konečně našla domov.."
Al zastříhal ušima. Pak málem vyděsil Sense k smrti, když jí položil tlapu na rameno.
"Promiň," zašklebil se. "Zachránila jsi Fariah a za to ti budu nadosmrti vděčný. Kdyby se ti u vlků nelíbilo, tak u nás máš pořád otevřené dveře," zamrkal na ni.
Zazírala na něj. Pak se oba rozesmáli.
"Dobře, chápu.. Díky."
Chtěl jí poplácat tlapou, ale rozmyslel si to, aby jí neurval hlavu.
Pohlédl na nebe a vítal Lunu, která se vynořila mezi korunami stromů. Vlci jako na povel zastavili své dovádění (Fariah pustila z čelistí Kalyinu nohu) a obrátili hlavy k obloze. Sense to připadalo jako vítání královny. Fariah vyloudila z hrdla tiché zavytí, jakoby se rozhodovala jaké tóny má použít pro oslavnou píseň. Pak zavřela oči a dlouze hluboko zapěla. Ostatní se k ní přidávali. A přidaly se i hlasy dalších vlků. Společně vytvářely symfonii, jež provázela Lunu na její trůn v koruně Stromu. Ostatní zvířata jen v tichosti naslouchala. Zdálo se, že všichni pozorují Strom. Vedle záře Luny dnes v noci bledly i hvězdy. Pak Luna konečně vystoupala poslední schůdky a usadila se. Okolí Stromu zalila stříbřitá záře. Paprsky pohladily Zvířata po kožichu a jeden z nich se zhmotnil do podoby stříbrného jelena. Ducha Lesa.
"To jsou kořeny Stromu Světa. Je přímo uprostřed našich lesů, tam, kde se setkává hranice čtyř území. Chrání tento hvozd a my chráníme jej."
"Páni, ten musí být obrovský.." s bázlivou úctou pozorovala ty nesmírné provazce valící se z kopce jako dřevěná lavina.
Kývla.
"Věříme, že v tomhle stromě je vázána veškerá energie Zvířat. Je jako naše matka a my všichni jsme její děti. A ty se brzy přidáš mezi ně."
"Já?" vydechla překvapeně.
"Nebudeš mít na vybranou.. Víš příliš mnoho.. Rada má dvě možnosti - zabít tě, nebo tě příjmout mezi nás. A myslím, že sama bys volila druhou možnost," pokusila se na ni usmát, ale Sense přeběhl mráz po zádech.
"Jo, asi jo.."
Jak se blížili k úpatí kopce, všimla si Sense obrysů zvířat, jenž se rýsovaly proti zapadajícímu slunci. A vlci se blížili - mohla je spatřit jako barevné šmouhy mezi stromy.
"Seskoč," ozvala se náhle Fariah.
"Cože?"
"Věř mi, bude to pro tebe lepší.."
Runepelt přiběhla blíž a Sense opatrně přelezla na její hřbet. Fariah na ně hodila dozadu spokojený škleb a pak vyrazila kupředu.
A pak už se to vlčí klubko vyřítilo na mýtinu. Všech pět jich poskakovalo, vrčelo, kňučelo, dovádělo, válelo se po zemi, rafalo a frkalo. Runepelt po odběhnutí Fariah nikam nespěchala a pomalu kráčela na otevřené prostranství. Sense se tak naskytl pohled na spletité kořeny obrovského stromu. Různě mezi kořeny byly shromážděny skupiny zvířat různých druhů. Spatřila černé pantery, jako byl Al, šedivé divočáky - mnohem větší, než kdy viděla, obrovské hromové orly o nichž slyšela jen z bájí a kteří si svými mohutnými zobany čistili dlouhé bronzové peří, majestátné koně všech barev, jež se podobně jako vlci proháněli po mýtině, jednoho vychytrale vypadajícího lišáka, černou medvědici se dvěma medvíďaty, co se neustále rafali, dokonce zahlédla vzácného sněžného leoparda a smečku lvů vyhřívajících se v posledních paprscích slunce, také si všimla opic na stromech, ale nejvíce ji udivili hlodavci ve zbroji, zvířata, jenž vypadala jako něco mezi lvem a orlem, případně lvem a koněm a také býci chodící po zadních - tušila, že se jim říká tauři. Připadala si jako ve snu. Omámeně sklouzla ze hřbetu Runepelt, která zastavila na okraji mýtiny a pozorovala smečku před sebou. Sense odtrhla pohled od Stromu a prohlížela si vlky. Většina jich byla tmavých barev, až na jednoho, který byl hodně bílý. Všimla si vlčice Kalyi, se kterou se seznámila ještě ve vesnici, a ta na ni zamrkala. Její život předtím, než se setkala s vlky, jí přišel podivně neskutečný a rozmazaný. Zjišťovala, že jí lidé z vesnice vůbec nechybí - cítila se zde jako doma.
Musela se smát jejich dovádění. Vypadali spíš jako vlčata. Přišlo jí naprosto nemožné, že ta vlčice, co tu teď tak poskakuje, ještě nedávno vraždila lidi..
Fariah k ní přiběhla s očima zářícíma vzrušením, po boku jí běžela Kalya a celou dobu jí škádlivě kousala do slabin.
"Co tu tak stojíš? Představím tě smečce," postrčila ji čenichem.
Sense se třásla rozrušením, ale nechala se zatáhnout mezi ně. Pozdravila se s Kalyou a pak už se stala obětí toho slintajícího hejna. Všichni se jí snažili pozdravit, očichat ji, už ani nevěděla čí hlavě se to vyhýbá. O tváře se jí otírala srst, cítila jejich horký dech a občas spatřila tesáky jen kousek od obličeje. Kdokoli na jejím místě by se bál, ale ona byla šťastná. Probudila se v ní podivná divokost a za chvíli už s nimi běhala po mýtině, válela se po zemi jako oni a nechala se srážet velkými packami. Oni zase dávali pozor, aby jí neublížili nebo ji příliš nevylekali. Až už byli všichni úplně utahaní, lehli si kolem kopečku, který ve skutečnosti byl jen dalším kořenem pokrytým hlínou a zarostlým lesní trávou. Sense, ač zadýchané, hrál na tváři šťastný úsměv a jestli se to tak dalo říct i ostatní se usmívali. Sense si je mohla konečně všechny pořádně prohlédnout. Kromě Kalyi černomodré lovkyně a Fariah tam byl velký Moren - výrazný stříbrným pruhem na zádech na jinak černé srsti, potom Moony - vlčice, jež byla celá černá, měla na hrudi pár jizev a měla neuvěřitelně hluboké a zářivé oči a Lord - jak se dozvěděla měl v sobě nějaké psí geny a býval dřív společníkem jednoho významného člověka, byl celý bílý, ale záda měl typicky hnědě žíhaná. Všichni se oslovovali "bratře" nebo "sestro" - jejich smečka byla jako taková rodina.
Fariah došla k ní a dloubla do ní čenichem:
"Budu to muset nechat odsouhlasit Radu, ale brzo budeš patřit k nám. Vlastně jsi k nám patřila odjakživa, ale nevěděla jsi o tom. Stezky Osudu jsou nevyzpytatelné, ale určitě to nebyla náhoda, že jsi narazila na Kalyu ani to, že jsi mi zachránila život. Stále jsem tvým dlužníkem a budu tě chránit," pak se rovnou otočila a odešla na druhý konec kopce za Moony.
Sense se snažila pobrat své zmatené myšlenky.
***
Moony zkoumala Fariažiny rány.
"Lidi?" zavrčela.
Fariah kývla a vytáhla dráp, jenž si zastrčila za proužek hrubé kůže, který měla uvázaný nahoře kolem nohy.
"Jsou pěkně zákeřní.. Jedním hodem mi vyřadili zadní nohu. V průběhu souboje jsem ještě přišla k té ráně na hrudníku.. Používají nějaké techniky, které napodobují zvířecí útoky.. Pche," odfrkla si. "Nestáli by mi ani za to se s nima zabývat, kdyby nebyli tak nebezpeční."
"Riskuješ, víš to?"
Fariah upínala pohled směrem ke smečce a jen něco zamručela. Moony ale pokračovala:
"Fariah, jestli budeš příliš často používat regeneraci, tak už ti nezbyde na důchod."
"Přestaň si z toho dělat legraci, když se snažíš mi domluvat," neubránila se smíchu Fariah.
Moony také stěží potlačovala smích.
"Ne, vážně," nasadila vážný obličej. "Víš, přece, že ti to ubírá čas.."
"No jo," zabručela.
"Jestli si nedáš pozor, tak už ti nepomůžu ani já.. A můžeš mě prosím poslouchat, když s tebou mluvím?"
Fariah odtrhla pohled od pahorku. Lord se zadíval jejich směrem.
"Hm?" upřela na Moony neurčitý pohled. Ta vzdychla.
"Vrací se to viď?"
"Co teď konkrétně myslíš?"
"Teď jsem měla na mysli vliv toho, co se snažíš potlačit."
"Mohla bys přestat mluvit v hádankách?" zamračila se Far.
"Na co myslíš?"
Povzdechla si a převalila se.
"Na prázdné místo.."
"Neříkej, že se cítíš opuštěně.. teď."
"Teď ne, ale.. Jsou různé druhy samoty."
Moony mlčela.
"Já vím, že ty jsi zanevřela, ale.."
"Otoč se, ať ti můžu vyléčit ty rány," uzavřela Moony.
Fariah se otočila, ale pohledem zůstala u pahorku..
***
"Na co pořád hledíš Lorde?," ozvala se Kalya škádlivě.
"Na západ slunce," odpověděl odměřeně a otočil hlavu k nim.
Krajina byla utopená v rudé. Sense seděla s vlky a Kalyou u ohně, který rozdělala, protože narozdíl od nich neměla kožich a tady byli celkem ve slušných nadmořských výškách. Runepelt, která se na nějakou dobu vypařila za svými druhy, teď byla o kousek dál na větvi stromu. Moony léčila Fariah. Lesní tráva mírně šustila ve večerním vánku. Sense byla spokojená. Opírala se o Kaylu a pozorovala Lorda, který se teď bavil pošťuchováním Morena, který to vždycky po chvíli nevydržel a prohnal ho po mýtině. Zdálo se, že ho to "hraní si s ohněm" náramně baví. Po nějaké době se vrátila i Fariah s Moony. Vypadalo to, že Fariah je už v pořádku. Se spokojeným výrazem přišla k Sense a a Kalye. Moony si lehla co nejdále od ohně, ale očima byla chycena v plamenech. Soumrak se postupně vytrácel a krajinu zahalila noc. Podle toho, co říkala Fariah měl být Koncil zítra po ránu. Sense si přitáhla kolena k bradě a zahleděla se do plamenů. Smečka sdílela společnou tichou chvilku, kdy všichni mlčeli - ztraceni ve svých vlastních myšlenkách.
Pak se Sense lekla, protože se ozval podivný zvuk - něco mezi zavytím a vyštěknutím, trhla sebou a prudce otočila hlavu po zvuku.
"Klid, to je jen Bervé," usmála se zeširoka Fariah a vyběhla naproti bílé respekt vzbuzující vlčici.
Pozdravily se jako sestry. Ostatní vypadali, že Bervé neznají tak dobře jako ona a tak se drželi trochu zpátky. Nicméně Bervé mezi ně hned zapadla. Zdálo se, že je hodně výřečná a za chvíli se vzduch naplnil vůní příběhů. Bervé vyprávěla o severském kraji a drsném životě její smečky, Fariah přispěla svými příběhy z misí mezi lidmi i Lord vyprávěl o životě mezi lidmi. Z Morena vyšťourali jen malou zmínku o tom, že dřív míval podobnou malou smečkou jako je tato. Ony totiž odjakživa existují tři vlčí "království" - jižní, severní, východní a západní. To západní už je mnoho let rozpadlé a po jeho území se potulují malé neorganizované smečky nebo jednotlivci plížící se ve stínech. Mezi těmito čtyřmi územími se ještě potulují vargalové - vlčí démoni, jako ti, na které narazila Fariah, Al a Sense cestou k Runepelt. Bervé byla velitelkou severní smečky. Její rod hodně utrpěl útoky vargalů a musela svoji smečku znovu sjednotit, ale teď už se dobře vzpamatovávali z dlouhé zimy.
"Viděl jsi někdy tohle?" zeptala se Fariah Lorda ve chvilce ticha a hodila před něj dráp.
Chvíli si jej prohlížel.
"Ano, viděl.. Ale ne tak, jak si myslíš," dodal, když viděl, jak se nadechuje k nějaké kousavé poznámce. "Slušnou dobu mi vězel v boku," nevesele se usmál.
Fariah na něj upřela oči.
"Promiň," omlouvala se za nevyslovené.
"To nic."
Kalya si potutelně se usmívajíc skousla pysky. Mezi vlky se rozprostřelo nepříjemné ticho. Ne takové to, kdy sdílí své myšlenky a těší se z pouhé blízkosti. Sense se ošila. A pak málem vyskočila podruhé, když za ní praskla větvička. Fariah nasadila nevěřícný výraz.
Ze stínů se totiž vynořil Al a rozpačitě se šklebil. Runepelt seskočila ze stromu.
"Může se panter přidat mezi vás vlky?" oběhl je pohledem a zastavil se na chvíli na Sense.
"Co tu děláš?" zeptala se Far.
"Jestli ti tu vadím, tak zas odejdu," hodil na ni pohled z pod dlouhých kočičích řas.
"Ne, to ne, promiň, já.. chci říct.. nechoď.. Můžeš se přidat mezi nás."
Al se zašklebil a lehl si bokem. Kývl hlavou na Rune, která se připojila také. Fariah si odfrkla nad tím, jak odměřeně se kočky zdraví. Drahnou chvíli po sobě všichni jen tak pokukovali.
"Je tu nějak dusno," ozvala se Kalya a žduchla do Morena.
Ten udeřil plnou vahou do Lorda, ten spadl na Fariah a ta zase zamáčkla Moony. Kalya, kočky a Sense vyprskly smíchy. Lord se snažil dostat zpod Morena, aby nepřiváděl do rozpaků Fariah, na kterou se namáčkl většinou těla. Jediná Moony vypadala pobaveně. Jakmile se všichni vymotali a vzájemně podupali, dali se do nahánění Kalyi. Ta s nadšeným kňučením a poštěkáváním utíkala po mýtině a vyplašila párek zajíců, co se ukládal ke spánku mezi kořeny Stromu.
"Počkej, až tě dostanu!" vrčela Fariah.
Moony se honičky neúčastnila a kočky se do toho nepletly, tak si Sense užila chvilku intelektuálního rozhovoru. Ukázalo se, že Moony našla společnou řeč s Runepelt - probíraly runy, astrologii a astronomii.
"Co jsi dělal celou dobu, co jsme odešli?" zeptala se Sense tiše Ala.
"Vydal jsem se do divočiny. Strávil jsem chvilku jen sám se sebou. Někdy je to dobrý," usmál se.
"Pak jsem šel po vašich stopách. Věděl jsem, že na Koncilu musí být někdo z mého rodu a dlouho jsem až na Runový lid nikoho neviděl. My jsme sice především samotáři, ale nikdo není rád sám napořád.." zaškubal vousky a pohlédl na Runepelt.
"Sestřička tě chce předělat na vlka, co?"
Kývla.
"A ty to taky chceš..?"
Nadechla se. "Sice mě trošku děsila, ale já.. cítím se s vlky dobře.. Příjde mi, že mezi ně patřím.. Je to jako bych konečně našla domov.."
Al zastříhal ušima. Pak málem vyděsil Sense k smrti, když jí položil tlapu na rameno.
"Promiň," zašklebil se. "Zachránila jsi Fariah a za to ti budu nadosmrti vděčný. Kdyby se ti u vlků nelíbilo, tak u nás máš pořád otevřené dveře," zamrkal na ni.
Zazírala na něj. Pak se oba rozesmáli.
"Dobře, chápu.. Díky."
Chtěl jí poplácat tlapou, ale rozmyslel si to, aby jí neurval hlavu.
Pohlédl na nebe a vítal Lunu, která se vynořila mezi korunami stromů. Vlci jako na povel zastavili své dovádění (Fariah pustila z čelistí Kalyinu nohu) a obrátili hlavy k obloze. Sense to připadalo jako vítání královny. Fariah vyloudila z hrdla tiché zavytí, jakoby se rozhodovala jaké tóny má použít pro oslavnou píseň. Pak zavřela oči a dlouze hluboko zapěla. Ostatní se k ní přidávali. A přidaly se i hlasy dalších vlků. Společně vytvářely symfonii, jež provázela Lunu na její trůn v koruně Stromu. Ostatní zvířata jen v tichosti naslouchala. Zdálo se, že všichni pozorují Strom. Vedle záře Luny dnes v noci bledly i hvězdy. Pak Luna konečně vystoupala poslední schůdky a usadila se. Okolí Stromu zalila stříbřitá záře. Paprsky pohladily Zvířata po kožichu a jeden z nich se zhmotnil do podoby stříbrného jelena. Ducha Lesa.
