5. kapitola - Kočičí pohostinnost
Rudé slunce vstávalo za horami. Proráželo si cestu mezi mraky, natahovalo své dlouhé prsty mezi stromy. Lačně pilo rudé kapky z čenichu velkého vlka..
Fariah se probudila a zazívala. Stále ještě zůstávali na mýtině, kde je včera přepadli vlčí démoni. Alzamir měl poraněnou tlapu i křídla, takže museli počkat do rána, než trochu zapůsobí jeho přirozená regenerace. Fariah otočila hlavu k Sense, kterou si položila mezi tlapy. Měla o ní velkou starost.. Sense na tom nebyla moc dobře a okolnosti stále oddalovaly její vyléčení.. Ovšem aby se dostala k Nim, tak potřebovala Alzamira. Odhrnula čenichem Sense vlasy z čela a olízla jí zaschlou krev z rány, ke které asi přišla až včera. Zvedla se a šla se podívat na Alzamira. Spal.
"Ale..?"
Něco zamručel.
"Vstávej, musíme se vydat na cestu."
"Mhm..."
"Už se nemůžeme déle zdržovat.."
Alzamir se ale jen převalil a spal dál. Fariah se začínala zlobit.
"Alzamire, jestli hned nevstaneš -"
"Vždyť už jsem vzhůru," zabručel rozmrzele.
"Nehraj si se mnou Andílku Smrti."
Fariah se vrátila k Sense a Alzamir se za neustálého bručení zvedal.
"Zvládneš letět?" zeptala se, poté, co si naložila Sense na záda.
Kývl. Byl nesvůj, když se ho Fariah ptala, ačkoli sama byla posetá ranami. Koneckonců byla to ona, koho včera zachraňoval a také vyčerpala spoustu energie. I kvůli tomu se rozhodli počkat přes noc. Zabručel si pro sebe a odrazil se od země. Fariah jen zakroutila hlavou a následovala ho.
Byli už blízko. Hora, kam letěli, byla už na dohled. Zdvihala se jako mohutná stěna až k mrakům, které dnes byly šedivé a dávaly jí děsivý vzhled. Zamířili na jednu z náhorních plošin. Vzhůru k nim se od tam zdvíhaly kusy kamenných bloků tvořících kruh. Na kamenech polehávaly velké šelmy se zvláštními zářivými znaky na srsti. Alzamir letěl jako první, Fariah se držela vzadu. Topila se ve vzpomínkách na své první setkání s Kočkami...
Byla zima. Jedna z nejkrutějších zim. Už měsíc v kuse neustále chumelilo. Bílý sníh zakryl úplně vše. Vysokou závějí se prodíral černobílý vlk a hledal. Hledal ztracené dítě. Natáčel uši všemi směry doufajíc, že zaslechne alespoň vzdálenou ozvěnu dětského pláče.
"Proč musí být všechny úkoly vždycky takhle stupidní? Proč já to vůbec dělám? Hloupý lidi.. Tohle k ničemu nebude."
Za neustálého bručení se prodíral sněhem a skláněl hlavu proti husté chumelenici. Vtom zaslechl kýžený zvuk - hlas dítěte. Roztáhl široká černá křídla a napůl běžel, napůl letěl nad závějí. U drobného lesíku - vlastně to bylo jen pár stromů zasypaných sněhem - spatřil siluetu černé kočky, která se skláněla nad "jeho člověkem". Dosud se ještě z žádnou kočkou nesetkal..
"Hej!"
Černý panter se po něm otočil. Spatřil, jak k němu skáče odrostlý vlk přibližně jeho věku a ušklíbl se.
"Co chceš, vlče?"
Vlk vycenil zuby.
"Ten člověk je můj!"
"Nepovídej," protáhl líně panter a zuby zvedl malou vyděšenou holčičku za kabát ze sobolí kůže. "Našel jsem ji první, takže odměna je moje," zastříhal spokojeně ušima.
"To určitě.. Dej mi ji, mám důležitý úkol, nejde mi o nějakou hloupou odměnu jako tobě!"
"Nezpochybňuj mé nároky, vlče," zavrčel panter.
"Zpochybňuju tebe, pošetilá kočko!"
Panter naštvaně zavrčel a vrhl se směrem k vlkovi, ten se ale v ten okamžik vyděšeně podíval do strany..
"Braň se, ty -"
Panter skočil po vlkovi, jeho dlouhé drápy mu akorát stihly zanechat ránu na čenichu - teprve teď si všiml, že naběhl do rány Sněžnému běžci. Zděšením vykulil oči, ale už nestačil reagovat. Vlk bezradně otáčel hlavou. Vší silou narazil plecí do pantera, ten odletěl a narazil do stromu, kde se na něj sesypal sníh. Holčička vyjekla a i ona byla zasypána sněhem. Sněžný běžec narazil plnou silou do vlka..
Vlk dopadl a sníh zbarvený jeho krví odletěl kolem. Vlk se pomalu zvedal. Na boku měl hluboké rány od Běžcových klů. Sněžní běžci jsou obrovská zvířata podobná prasatům. Jsou ale mnohem větší, chlupatější a mají delší čelisti, z nich trčí tři páry masivních klů. Hlavu mají širokou s malými zapadlými očky, která věčně svítí nenávistí. Sněžní běžci jsou neuvěřitelně agresivní a nebezpeční. Často si troufnou i na šelmy a občas se i stane, že šelma podlehne. Nepatří mezi Zvířata - nemluví, nemají žádné zvláštní schopnosti. Jejich mozek se svou velikostí rovná ptačímu. Tento Běžec byl v obzvláště špatném rozmaru. Hřebínek štětin na krku měl zježený, očka mu planula, jak s nimi propichoval vlka, hrabal kopytem ve sněhu a z nozder vyfukoval obláčky páry. Vlk se s krví podlitým okem ušklíbl.
"No tak si pro mě pojď, ty blbý prase."
***
Vlk roztrhl drápem břicho zvířete. Na sníh vystříkla teplá krev a vyvalily se horké vnitřnosti.
"Vím, že je to nechutný, ale taky bys mohl zmrznout, než někoho najdu.."
Vlk nasoukal bezvědomého pantera do mrtvoly Běžce, nekompromisně chytl holčičku, která se jen tiše třepala strachy a vydal se dolů k lesu. Na sněhu za ním zůstávala drobná stružka krve..
Les se tvářil stejně nepřívětivě jako ostatně celou zimu, Vlk měl ale dojem, jakoby ho neustále někdo pozoroval.. Jeho podezření se potvrdilo, když došel na menší mýtinu a ze stromu před ním se elegantně snesl sněžný leopard.
"Co jsi provedl s Alzamirem?!"
Mezi stromy kolem něj se vynořovaly oči a pak i těla dalších Koček. Vlk polkl.
"Já ne -"
Nedořekl a zhroutil se na zem.
***
Když se vlk probudil, byl v nějakém údolí, které bylo korunami stromů chráněno před sněhem. Někde blízko byl oheň a kolem slyšel hlasy všemožných druhů Koček. Snažil se pohnout, ale nejspíš ho nějak paralyzovali. Zavrčel.
"Na tvém místě bych si moc nevyskakoval, jsi v pěkný rejži," ozval se posměvačný hlas u jeho levého ucha.
Vlk zakoulel okem, do jeho zorného pole přišel štíhlý černý kocour. Byl trochu větší než normální kočky, co chovají lidé. Neměl jednu zadní nohu. Sedl si vlkovi před čumák a začal si čistit drápky.
"Co po mě chcete?" zavrčel vlk.
"Budeš pykat," zasyčel kocour a naježil vousky.
S tím se zvedl a odešel. Vlkovu nechápavému pohledu nevěnoval pozornost.
***
Ležel u ohně, kolem něho se shromáždil kruh všemožných koček. Všechny vrčely, prskaly a metaly po něm všelijaké nadávky. Pak předstoupil jeden černý lev s rozježenou hřívou. Společenství se trochu utišilo.
"Vlci nás odjakživa utlačují. Mluví o spojenectví, ale přitom skrytě kují pikle na nadvládu nad námi. Tady je důkaz! Dnes zabili dalšího z nás. Sníh byl zbarven naší krví! Za to budou vlci pykat."
Otočil se k vlkovi, který absolutně nechápal, o co tu jde, a slizce se ušklíbl.
"A ty zemřeš ve jménu nich." zasyčel.
"Proč ale -"
"Neponižuj se tím, že budeš předstírat nevinnu! Zabil jsi Alzamira - černého pantera, jednoho z nás."
"Nezabil jsem ho!"
"Lháři!"
"Žije, byl jen omráčený!"
"Vidíte? To je ta pověstná podlost vlků!"
Vlk zavrčel.
"Je v té mršině, můžete si pro něj zajít, když mi nevěříte!"
"Ty-!"
"Zadrž, Azare," ozval se za nimi jiný hlas.
Vlk i lev otočili hlavu. K ohni přicházel starý šedý lev, ostatní mu s úctou ustupovali - zjevně tu měl hlavní slovo.
"Pane.."
Lev se prohnul až k zemi a ihned se utišil.
"Nevím, co se tu dělo během mého spánku, ale rád bych si s tímhle mladým vlkem promluvil."
Dýchl a ta podivná svázanost vlka opustila. Úlevně si protáhnul packy a postavil se.
"Pojď se mnou."
Šedý lev se otočil a kráčel k podivnému přístřešku z větví a listí. Vlk ho následoval. Všiml si, že ten černý lev ho sleduje pohledem plným zášti. Rozhodl se to teď neřešit a rychle se rozběhl za staříkem.
"Tak, povídej jak je to doopravdy," řekl starý lev, když došli dovnitř a on se uložil na listí.
Vlk mu pověděl po pravdě, jak to všechno bylo. Lev neměl žádný důvod pochybovat o jeho slovech, obzvlášť když prohlédl jeho rány. Zavolal pár svých Koček a vyslal je pro Alzamira.
"Tobě zavolám léčitele," zabručel na jeho rány.
"Děkuji, pane," uklonil se vlk.
Lev kývl svou velkou hlavou a chystal se jít zase spát.
"Em, promiňte pane.."
"Ano?"
Lev zdvihl hlavu.
"Co je s tou dívkou?"
"Ach ta.. Dal jsem jí lvicím, aby se o ni postaraly.. Najdeš ji u ohniště."
Vlk se uklonil a odešel. Zamířil k ohništi. Tam se na něho hned vrhli léčitelé a ani ho nenechali vydechnout. Plácali na něj všelijaké bylinky a mumlali různá slova. Vlk se přes jejich těla snažil zahlédnout to děvče. Je nezbytné, aby ho dopravil zpět..
Místo dívky ale uviděl toho pantera, kterému ostatní říkali Alzamir. Byl špinavý od krve Sněžného běžce, ale jinak se zdál být v pořádku. Mířil k nim.
"Nechte nás o samotě," zavrčel na léčitele a ti se rychle ztratili.
Vlk napjatě očekával, co bude. Panter vypadal rozzlobeně, ale vždyť on mu vlastně zachránil život.. Panter ho chvíli hypnotizoval očima a pak se mu tlama roztáhla do úsměvu.
"Převelice ti děkuji, šlechetný vlku, že jsi mě zachránil."
Vlk se ušklíbl, protože pochytil panterův vtipkovací tón.
"Ále, to byla jen nehoda."
Teď se ušklíbl panter. Pak se ovšem zase zatvářil vážně.
"Jsem ti zavázán, jako bratrovi, má krev teď patří tobě."
"Ehm.."
Vlk byl trochu vyvedený z rovnováhy.
"Naše zákony říkají, že teď jsme navždy spojeni. Naši šamani dokáží přesvědčit duchy našich těl, aby se propojili a my se tak stali bratry.. Jestli chceš.."
Nahodil tázavý tón. Vlk se usmál.
"Bratře.."
Ze zamyšlení Fariah vytrhla až známá barva hlasu řvoucího lva. Pohlédla dolů. Nebylo pochyb - ten, kdo stál na nejvyšším kameni a vítal je svým řevem byla Runplet. Její bílá srst s tyrkysovými znaky se proti ostatním ostře vyjímala. Fariah se tlama roztáhla do úsměvu. Lehce se snesli a sotva dopadli na zem, vrhla se na ně.
"Brzdi, Runepelt, jsme oba dost zranění.."
Bílá lvice pohodila svou černou hřívou.
"Co jste si zase provedli?" ušklíbla se.
"Neboj, bude toho hodně, o čem si budeme moci povídat, ale teď potřebujeme tvoji pomoc.."
Fariah si opatrně stáhla ze hřbetu Sense. Vypadala čím dál hůř. Byla úplně bílá a rty měla téměř bezkrvé. Rána na rameni jí ošklivě hnisala..
Runepelt vydala syčivý zvuk.
"Kdo je to? Vypadá, že je na tom hodně špatně.."
"To je Sense - lidská dívka, zachránila nám život.."
"Už jsem si říkala.. I na tebe mi přišlo divné, že bys po lese sbírala lidské dívky, Far," ušklíbla se.
Far se zamračila.
"Neber mě vážně," zasmála se Runepelt. "Alzamir taky nevypadá moc dobře," šeptla.
Fariah otočila hlavu. Alzamir se držel spíše stranou a vypadal unaveně.
"Máme toho dost za sebou.."
Runeplet stáhla podezdřívavě oči, ale nic neřekla.
"Máte štěstí, že bude brzy úplněk, moc Luny a hvězd je teď větší."
Obě se usmály a vstoupily do kruhu kamenů. Alzamir se vydal za nimi a brzy se k nim přidaly další kočky, které zvědavě seskakovali ze svých pozorovatelen a přicházely se podívat na Sense.
"Jsem ráda, že jste zpět," řekla Runepelt.
"To já taky," usmála se Far. "Já taky.."
Fariah se probudila a zazívala. Stále ještě zůstávali na mýtině, kde je včera přepadli vlčí démoni. Alzamir měl poraněnou tlapu i křídla, takže museli počkat do rána, než trochu zapůsobí jeho přirozená regenerace. Fariah otočila hlavu k Sense, kterou si položila mezi tlapy. Měla o ní velkou starost.. Sense na tom nebyla moc dobře a okolnosti stále oddalovaly její vyléčení.. Ovšem aby se dostala k Nim, tak potřebovala Alzamira. Odhrnula čenichem Sense vlasy z čela a olízla jí zaschlou krev z rány, ke které asi přišla až včera. Zvedla se a šla se podívat na Alzamira. Spal.
"Ale..?"
Něco zamručel.
"Vstávej, musíme se vydat na cestu."
"Mhm..."
"Už se nemůžeme déle zdržovat.."
Alzamir se ale jen převalil a spal dál. Fariah se začínala zlobit.
"Alzamire, jestli hned nevstaneš -"
"Vždyť už jsem vzhůru," zabručel rozmrzele.
"Nehraj si se mnou Andílku Smrti."
Fariah se vrátila k Sense a Alzamir se za neustálého bručení zvedal.
"Zvládneš letět?" zeptala se, poté, co si naložila Sense na záda.
Kývl. Byl nesvůj, když se ho Fariah ptala, ačkoli sama byla posetá ranami. Koneckonců byla to ona, koho včera zachraňoval a také vyčerpala spoustu energie. I kvůli tomu se rozhodli počkat přes noc. Zabručel si pro sebe a odrazil se od země. Fariah jen zakroutila hlavou a následovala ho.
Byli už blízko. Hora, kam letěli, byla už na dohled. Zdvihala se jako mohutná stěna až k mrakům, které dnes byly šedivé a dávaly jí děsivý vzhled. Zamířili na jednu z náhorních plošin. Vzhůru k nim se od tam zdvíhaly kusy kamenných bloků tvořících kruh. Na kamenech polehávaly velké šelmy se zvláštními zářivými znaky na srsti. Alzamir letěl jako první, Fariah se držela vzadu. Topila se ve vzpomínkách na své první setkání s Kočkami...
Byla zima. Jedna z nejkrutějších zim. Už měsíc v kuse neustále chumelilo. Bílý sníh zakryl úplně vše. Vysokou závějí se prodíral černobílý vlk a hledal. Hledal ztracené dítě. Natáčel uši všemi směry doufajíc, že zaslechne alespoň vzdálenou ozvěnu dětského pláče.
"Proč musí být všechny úkoly vždycky takhle stupidní? Proč já to vůbec dělám? Hloupý lidi.. Tohle k ničemu nebude."
Za neustálého bručení se prodíral sněhem a skláněl hlavu proti husté chumelenici. Vtom zaslechl kýžený zvuk - hlas dítěte. Roztáhl široká černá křídla a napůl běžel, napůl letěl nad závějí. U drobného lesíku - vlastně to bylo jen pár stromů zasypaných sněhem - spatřil siluetu černé kočky, která se skláněla nad "jeho člověkem". Dosud se ještě z žádnou kočkou nesetkal..
"Hej!"
Černý panter se po něm otočil. Spatřil, jak k němu skáče odrostlý vlk přibližně jeho věku a ušklíbl se.
"Co chceš, vlče?"
Vlk vycenil zuby.
"Ten člověk je můj!"
"Nepovídej," protáhl líně panter a zuby zvedl malou vyděšenou holčičku za kabát ze sobolí kůže. "Našel jsem ji první, takže odměna je moje," zastříhal spokojeně ušima.
"To určitě.. Dej mi ji, mám důležitý úkol, nejde mi o nějakou hloupou odměnu jako tobě!"
"Nezpochybňuj mé nároky, vlče," zavrčel panter.
"Zpochybňuju tebe, pošetilá kočko!"
Panter naštvaně zavrčel a vrhl se směrem k vlkovi, ten se ale v ten okamžik vyděšeně podíval do strany..
"Braň se, ty -"
Panter skočil po vlkovi, jeho dlouhé drápy mu akorát stihly zanechat ránu na čenichu - teprve teď si všiml, že naběhl do rány Sněžnému běžci. Zděšením vykulil oči, ale už nestačil reagovat. Vlk bezradně otáčel hlavou. Vší silou narazil plecí do pantera, ten odletěl a narazil do stromu, kde se na něj sesypal sníh. Holčička vyjekla a i ona byla zasypána sněhem. Sněžný běžec narazil plnou silou do vlka..
Vlk dopadl a sníh zbarvený jeho krví odletěl kolem. Vlk se pomalu zvedal. Na boku měl hluboké rány od Běžcových klů. Sněžní běžci jsou obrovská zvířata podobná prasatům. Jsou ale mnohem větší, chlupatější a mají delší čelisti, z nich trčí tři páry masivních klů. Hlavu mají širokou s malými zapadlými očky, která věčně svítí nenávistí. Sněžní běžci jsou neuvěřitelně agresivní a nebezpeční. Často si troufnou i na šelmy a občas se i stane, že šelma podlehne. Nepatří mezi Zvířata - nemluví, nemají žádné zvláštní schopnosti. Jejich mozek se svou velikostí rovná ptačímu. Tento Běžec byl v obzvláště špatném rozmaru. Hřebínek štětin na krku měl zježený, očka mu planula, jak s nimi propichoval vlka, hrabal kopytem ve sněhu a z nozder vyfukoval obláčky páry. Vlk se s krví podlitým okem ušklíbl.
"No tak si pro mě pojď, ty blbý prase."
***
Vlk roztrhl drápem břicho zvířete. Na sníh vystříkla teplá krev a vyvalily se horké vnitřnosti.
"Vím, že je to nechutný, ale taky bys mohl zmrznout, než někoho najdu.."
Vlk nasoukal bezvědomého pantera do mrtvoly Běžce, nekompromisně chytl holčičku, která se jen tiše třepala strachy a vydal se dolů k lesu. Na sněhu za ním zůstávala drobná stružka krve..
Les se tvářil stejně nepřívětivě jako ostatně celou zimu, Vlk měl ale dojem, jakoby ho neustále někdo pozoroval.. Jeho podezření se potvrdilo, když došel na menší mýtinu a ze stromu před ním se elegantně snesl sněžný leopard.
"Co jsi provedl s Alzamirem?!"
Mezi stromy kolem něj se vynořovaly oči a pak i těla dalších Koček. Vlk polkl.
"Já ne -"
Nedořekl a zhroutil se na zem.
***
Když se vlk probudil, byl v nějakém údolí, které bylo korunami stromů chráněno před sněhem. Někde blízko byl oheň a kolem slyšel hlasy všemožných druhů Koček. Snažil se pohnout, ale nejspíš ho nějak paralyzovali. Zavrčel.
"Na tvém místě bych si moc nevyskakoval, jsi v pěkný rejži," ozval se posměvačný hlas u jeho levého ucha.
Vlk zakoulel okem, do jeho zorného pole přišel štíhlý černý kocour. Byl trochu větší než normální kočky, co chovají lidé. Neměl jednu zadní nohu. Sedl si vlkovi před čumák a začal si čistit drápky.
"Co po mě chcete?" zavrčel vlk.
"Budeš pykat," zasyčel kocour a naježil vousky.
S tím se zvedl a odešel. Vlkovu nechápavému pohledu nevěnoval pozornost.
***
Ležel u ohně, kolem něho se shromáždil kruh všemožných koček. Všechny vrčely, prskaly a metaly po něm všelijaké nadávky. Pak předstoupil jeden černý lev s rozježenou hřívou. Společenství se trochu utišilo.
"Vlci nás odjakživa utlačují. Mluví o spojenectví, ale přitom skrytě kují pikle na nadvládu nad námi. Tady je důkaz! Dnes zabili dalšího z nás. Sníh byl zbarven naší krví! Za to budou vlci pykat."
Otočil se k vlkovi, který absolutně nechápal, o co tu jde, a slizce se ušklíbl.
"A ty zemřeš ve jménu nich." zasyčel.
"Proč ale -"
"Neponižuj se tím, že budeš předstírat nevinnu! Zabil jsi Alzamira - černého pantera, jednoho z nás."
"Nezabil jsem ho!"
"Lháři!"
"Žije, byl jen omráčený!"
"Vidíte? To je ta pověstná podlost vlků!"
Vlk zavrčel.
"Je v té mršině, můžete si pro něj zajít, když mi nevěříte!"
"Ty-!"
"Zadrž, Azare," ozval se za nimi jiný hlas.
Vlk i lev otočili hlavu. K ohni přicházel starý šedý lev, ostatní mu s úctou ustupovali - zjevně tu měl hlavní slovo.
"Pane.."
Lev se prohnul až k zemi a ihned se utišil.
"Nevím, co se tu dělo během mého spánku, ale rád bych si s tímhle mladým vlkem promluvil."
Dýchl a ta podivná svázanost vlka opustila. Úlevně si protáhnul packy a postavil se.
"Pojď se mnou."
Šedý lev se otočil a kráčel k podivnému přístřešku z větví a listí. Vlk ho následoval. Všiml si, že ten černý lev ho sleduje pohledem plným zášti. Rozhodl se to teď neřešit a rychle se rozběhl za staříkem.
"Tak, povídej jak je to doopravdy," řekl starý lev, když došli dovnitř a on se uložil na listí.
Vlk mu pověděl po pravdě, jak to všechno bylo. Lev neměl žádný důvod pochybovat o jeho slovech, obzvlášť když prohlédl jeho rány. Zavolal pár svých Koček a vyslal je pro Alzamira.
"Tobě zavolám léčitele," zabručel na jeho rány.
"Děkuji, pane," uklonil se vlk.
Lev kývl svou velkou hlavou a chystal se jít zase spát.
"Em, promiňte pane.."
"Ano?"
Lev zdvihl hlavu.
"Co je s tou dívkou?"
"Ach ta.. Dal jsem jí lvicím, aby se o ni postaraly.. Najdeš ji u ohniště."
Vlk se uklonil a odešel. Zamířil k ohništi. Tam se na něho hned vrhli léčitelé a ani ho nenechali vydechnout. Plácali na něj všelijaké bylinky a mumlali různá slova. Vlk se přes jejich těla snažil zahlédnout to děvče. Je nezbytné, aby ho dopravil zpět..
Místo dívky ale uviděl toho pantera, kterému ostatní říkali Alzamir. Byl špinavý od krve Sněžného běžce, ale jinak se zdál být v pořádku. Mířil k nim.
"Nechte nás o samotě," zavrčel na léčitele a ti se rychle ztratili.
Vlk napjatě očekával, co bude. Panter vypadal rozzlobeně, ale vždyť on mu vlastně zachránil život.. Panter ho chvíli hypnotizoval očima a pak se mu tlama roztáhla do úsměvu.
"Převelice ti děkuji, šlechetný vlku, že jsi mě zachránil."
Vlk se ušklíbl, protože pochytil panterův vtipkovací tón.
"Ále, to byla jen nehoda."
Teď se ušklíbl panter. Pak se ovšem zase zatvářil vážně.
"Jsem ti zavázán, jako bratrovi, má krev teď patří tobě."
"Ehm.."
Vlk byl trochu vyvedený z rovnováhy.
"Naše zákony říkají, že teď jsme navždy spojeni. Naši šamani dokáží přesvědčit duchy našich těl, aby se propojili a my se tak stali bratry.. Jestli chceš.."
Nahodil tázavý tón. Vlk se usmál.
"Bratře.."
Ze zamyšlení Fariah vytrhla až známá barva hlasu řvoucího lva. Pohlédla dolů. Nebylo pochyb - ten, kdo stál na nejvyšším kameni a vítal je svým řevem byla Runplet. Její bílá srst s tyrkysovými znaky se proti ostatním ostře vyjímala. Fariah se tlama roztáhla do úsměvu. Lehce se snesli a sotva dopadli na zem, vrhla se na ně.
"Brzdi, Runepelt, jsme oba dost zranění.."
Bílá lvice pohodila svou černou hřívou.
"Co jste si zase provedli?" ušklíbla se.
"Neboj, bude toho hodně, o čem si budeme moci povídat, ale teď potřebujeme tvoji pomoc.."
Fariah si opatrně stáhla ze hřbetu Sense. Vypadala čím dál hůř. Byla úplně bílá a rty měla téměř bezkrvé. Rána na rameni jí ošklivě hnisala..
Runepelt vydala syčivý zvuk.
"Kdo je to? Vypadá, že je na tom hodně špatně.."
"To je Sense - lidská dívka, zachránila nám život.."
"Už jsem si říkala.. I na tebe mi přišlo divné, že bys po lese sbírala lidské dívky, Far," ušklíbla se.
Far se zamračila.
"Neber mě vážně," zasmála se Runepelt. "Alzamir taky nevypadá moc dobře," šeptla.
Fariah otočila hlavu. Alzamir se držel spíše stranou a vypadal unaveně.
"Máme toho dost za sebou.."
Runeplet stáhla podezdřívavě oči, ale nic neřekla.
"Máte štěstí, že bude brzy úplněk, moc Luny a hvězd je teď větší."
Obě se usmály a vstoupily do kruhu kamenů. Alzamir se vydal za nimi a brzy se k nim přidaly další kočky, které zvědavě seskakovali ze svých pozorovatelen a přicházely se podívat na Sense.
"Jsem ráda, že jste zpět," řekla Runepelt.
"To já taky," usmála se Far. "Já taky.."
