close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Kapky

21. března 2010 v 21:49 | Bella |  DAN

8. kapitola - Kapky



Kapky. Kapky. Kapky. Bušily do listí. Něco jí strašně připomínaly.. Stromy šustily jako sametové sukně lesních elfů tažené po mechu. Vytrvale jako v nějakém tanci. Vítr tiše šeptal. Chvěla se víčka, řasy se zamihotaly jako zmoklí motýli. Voda zašuměla jako prolita oceánem a jehličí se otřepalo. Kapky..

Prudce otevřela oči. Byla stále tma, ale pršelo. Déšť šustil v listoví. Přesto se jí zdálo, že slyší i jiné zvuky.. Něco nebylo v pořádku.. Voda smyla všechny pachy a zaplnila její čenich pronikavou vůní lesa.. Přikryla Sense křídlem, ale nepřestala obezřetně sledovat krajinu. Pohlédla na Runepelt - také byla vzhůru a její obezřetný pohled opětovala. Kývla a tiše se zvedla. Kapky. Jedna se jí rozbila o špičku čenichu. Vdechla vodu a kýchla. Narovnala ucho. Zdálo se jí to snad? Nebo to byla jen její ozvěna? Déšť se přeléval přes stromy. Ve vykotlaném pařezu poblíž se tvořila drobná louže. Mech se třpytil jako posetý perlami. Kapradina stále ohýbala svá záda pod tíhou nebeské many. Tak vytrvalý. Fariah zvrátila hlavu a pozorovala padající kapky. Tam někde nahoře, kde sídlí všichni bohové - odtam přichází. Nemusí to být špatné být kapkou.. Kapka jí stekla do oka. Zamrkala a pohlédla na mokré jehličí. Ale jakmile dopadneš, už nikoho nezajímáš. Kapka stekla z oka po čenichu..

Uslyšela ostré křupnutí přímo za sebou a vyděšeně sebou trhla. Tím probudila Sense a docílila jen toho, že jí nepříjemně bolelo za krkem - byla to jen Runepelt.

"Nikde jsem je neviděla," oznámila tiše. Šeptem, jako déšť. "Ale když už jsme všichni vzhůru, asi bychom měli jít. Nemá smysl tu zůstávat, když prší."

Fariah kývla. Pohlédla na Sense. Ta se protáhla a vyšplhala jí na záda. Far se zvedla. Náhle se jí strašně chtělo běžet. Ne, běžet. Divoce skákat, skotačit, výt a vířit v divokém lesním tanci. Chtěla hrát na honičku s větrem a na schovávanou se stromy. Chtěla chytat kapky deště a zůstat suchá. Chtěla se s kožichem ztěžklým vodou svalit do mechu a vdechovat vůni svých mokrých druhů. Chtěla slyšet ozvěnu jejich hlasů.. Zavyla. Zplna hrdla. Tak, že polekala Sense, která málem zase spadla. Tak, že se po ní Runepelt otočila a pohoršeně sykla. Tak, že to bylo slyšet až na konci lesa.. A několik tvorů zvedlo hlavy.

"Jsi normální?!" Neudržela se Runepelt. "Schováváme se před lovci a ty nás úplně geniálně lokalizuješ!"

Fariah se jen uchechtla.

"Nás nikdy nechytí."

Poskočila si a vyrazila prudce kupředu. Překvapená Runepelt seskočila z kluzkého kmene padlého stromu a rychlými skoky ji dohonila. Sense křečovitě svírala Fariažinu mokrou srst, která jí neustále prokluzovala mezi prsty. Fariah kdesi v hloubi hrudi vydávala podivné zvuky a běžela, jakoby jí hnali všichni démoni, ale jejímu nadšení nešlo nepodlehnout. Sense, už tak celá mokrá, se přitiskla k její mokré srsti a poddala se jejímu ztřeštěnému pohybu. Kdyby totiž Fariah běžela normálně! Ne, ona všelijak poskakovala, kličkovala, obíhala stromy.. Často je míjela tak těsně, že si Sense málem odřela nohy. Runepelt, která zásadově běžela rovně byla trochu bokem - občas se vzdalovala, občas se přibližovala, podle toho na jakou stranu se Fariah ve svém pobíhání zrovna dostala. To, co přišlo pak nikdo z nich nečekal..

Ozval se svist a pak už jen Fariažino prudké vydechnutí, když zastavila doslova uprostřed skoku. Sense přeletěla přes její hlavu a dopadla do vodou nasáklého mechu a ještě kus po něm sklouzla. Runepelt, které ihned nedošlo, co se stalo se zabrzdila až po pár desítkách metrů, prudce se obrátila a běžela k Sense. Fariah se překvapeně podívala na svou slabinu. Vytékala z ní karmínově rudá krev, v přítmí lesa vypadala skoro černě. V boku jí vězela zabodnutá podivná zbraň, která se ze všeho nejvíce podobala velkému drápu. Pravděpodobně to byl jen nůž, který svým tvarem připomínal dráp, protože měl běžnou dřevěnou rukojeť. Fariah všechno jakoby docházelo zpomaleně, pomalu sklouzla pohledem z rukojeti a zvedla hlavu. Ze stínu stromů se nořily postavy v černém oblečení. Měli vysoké černé kožené boty, dlouhé černé rukavice, krvavě rudé pláště, solidní kožené chrániče nohou, předloktí a hrudníku a na čele měli všichni čelenky z dlouhých šátků, jejichž cípy jim volně vlály kolem obličeje. Většina měla přes obličej masku, pásku přes oko, někteří byli zabandážovaní. Navíc nesli velmi podivné zbraně. Spousta se jich podobala drápům, tesákům, nechyběly ale ani podivné lesknoucí se půlměsíce, masivní šavle se zahnutými konci, kopí, sítě, ozubená kola, házecí hvězdice a cosi, co vypadalo jako netopýří křídla, jeden měl dokonce vějíř. Fariah na tu podivnou sebranku vykuleně zírala. Pořád jí nějak nedocházela prudká bolest ve slabině..

Tak tohle jsou ti Lovci.. Dřív bývali lidé míň specializovaní.. Zjevně dost pracovali na tom, aby s námi mohli bojovat..

Ze zamyšlení jí vytrhl až ostrý výkřik Sense:

"Fariah, pozor! To jsou Coranimové - lovci Zvířat, zabijí tě!"

Jeden z lovců se ušklíbl.

"To má pravdu. Ale ty už nikam neutečeš.."

Fariah zaraženě pohla nohou. Nic. Bolest ve slabině ji tak otupila, že jí nedokázala pohnout. Koutkem oka sledovala, jak se ostatní Lovci rozmístili okolo nich.

"Zablokoval jsem ti sval, který ti umožňuje hýbat nohou," ušklíbl se. "Teď ti nezbývá, než zemřít," ošklivě se zasmál a než si toho všimla, byl na dosah jejích čelistí.

Hryzla po něm, ale zmizel. Sakra, jsou rychlí.

"Fajn, jak chcete."

Setřásla čupřinu a probodla ho pohledem ledově černého oka. Teď ho viděla - stál před ní, jen o maličko dál, aby nebyl v dosahu. Zavrčela. Ušklíbl se, vytáhl dva drápy a kývl na další dva po stranách. Sense vzadu jen vyděšeně zírala. Runepelt zmizela z dohledu.

Vrhli se po ní všichni tři naráz. Uhnula, ale jeden z drápů se jí zakousl do zad. Zavrčela a chňapla. Sevřela jen vzduch. Doráželi jako vosy, zas a znova. Mohla jen uhýbat a chňapat po nich, omezena místem, kde stála. Dešťové kapky se mísily s její krví. Musím vydržet.

"Bouře tornáda!"

Jen zaslechla. Sotva viděla, co se děje, míhala se černá a rudá. Bolest se rozlila po každé části jejího těla. Mnoho ran se otevřelo naráz. Poklesla. Zavrčela, aby si dodala síly a hrdě zvedla ocas. Byli zase zpět na svých útočných stanovištích. Z drápů jim odkapávala krev. Její krev. Otevřela normální oko zalepené krví a naježila hřbet. Já nepadnu. Musím s nimi bojovat jako se zvířaty, to je vše. Vyčkával na jejich první kroky. Obcházeli, tak jako kočka obchází kořist. Upřednostňují tedy útok kočky. Ví, že já jsem vlk. Že já bych běžela. Proto mi znemožnili pohyb.. Vyrazili. Sehla hlavu, odrazila se a vyskočila vstříc prvnímu. I s ním dopadla tvrdě na zem. Jeho dráp se jí zabodl mezi žebro a tlapu, druhý do boku. Ale ona už nesvírala vzduch. Přivřela oči a stiskla. Do obličeje jí vystříkla teplá krev a zaplnila jí tlamu. Pustila svou oběť bez jediného pohledu zpět a s krvácejícími čelistmi se postavila čelit dalším. Ti byli chvíli vyvedeni z míry, ale opravdu jen chvíli.

"Huh!"

Zasáhl ji ze strany letící trn a probodl jí bok, až vyprskla krev.

Kde..? Otočila hlavu. Pohybovali se příliš rychle, nestíhala je zaměřovat..

Nesmím se teď přestat ovládat, nesmím..! Domlouvala sama sobě, když se od páteře začala třást. Přivřela oči a soustředila se.

"Tanec jestřába!"

A zase. Tesáky jí páraly kůži, krev se rozstříkla na všechny strany. Poklesla.

Tohle sama nezvládne.. Rozhlédla se. Coranimové využili její nesoustředěnosti a provedli pár prudkých výpadů. To ji dostalo do kolen. Zavrčela. Letmo slyšela výkřik nějakého dalšího útoku a pak už jen vnímala, že leží na zemi, úplně otupělá bolestí.

"Pitomci.."

Roztřeseně se zvednla.

"..ve zvířecí říši.."

Vztyčila hlavu.

"..jsme silní.."

Ve tváři se jí objevil šílený škleb až Coranimové vylekaně uskočili.

"..a nepotřebujeme k tomu vaše techniky..

Zaklonila hlavu a zařvala:

"Runepelt!"

Zazněl řev, hvězdy pohasly a slunce vstalo v rudé.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama